Poutní, turistický a čtenářský bedekr inspirovaný vyprávěním básníka a kněze Jakuba Demla (1878–1961) "Pouť na Svatou Horu". Hlavní část tvoří informační kapitoly s popisy a barevnými fotografiemi jednotlivých zastavení či úseků. Knihu doplňuje přes čtyřicet mapových stran, desetistránkový přehled ubytování, poutní karta a další přílohy.
Touto sbírkou autor navazuje na tři různorodé tradice: první jsou literární či malířské cykly inspirované ročním koloběhem, druhou lidový žánr knižních kalendářů, oblíbený zejména v devatenáctém století, a třetí francouzské neboli villonské balady. Tato obtížná lyrická forma, kterou pěstovali básníci ve Francii již od třináctého století, má v češtině krátkou, avšak poměrně bohatou historii. Kromě řady překladů Villonových básní k ní patří i díla původní, na prvním místě 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936), jejichž skutečným autorem byl Vítězslav Nezval. Michal Horáček hledá v rámci villonské balady (kterou tvoří čtyři sloky o celkem osmadvaceti verších se třemi opakujícími se rýmy a refrénem) co nejpestřejší možnosti variací. Pracuje s rozmanitými vrstvami češtiny, zkouší různé rytmy a rýmové sekvence. Francouzskou baladu kříží s jinými žánry buď klasickými, jako je lidová píseň, legenda či lyrickoepická balada, anebo populárními, například s kramářskou písní nebo se sloganem hokejových fanoušků. Spolu s proměnami ročních dob a krajiny se v knize střídají různé hlasy, k nimž kromě juniorů, seniorů, existencí spořádaných i nesolidních patří český fousek nebo Pražské Jezulátko.
F. X. Šalda (1867–1937) a Jakub Deml (1878–1961) jsou klíčovými postavami české literatury první poloviny 20. století, přičemž Šalda byl v té době vnímán jako „centrální“ osobnost, zatímco Deml byl považován za „okrajovou“. Oba autoři vytvořili rozsáhlé a žánrově různorodé dílo a byli aktivními iniciátory a komentátory práce dalších tvůrců. Jejich vzájemná korespondence, soustředěná ve svazku Pozorné srdce, zahrnuje dopisy, dedikace, básně a kritické texty, které odhalují složitý a vřelý vztah dvou přátel. Tyto listy přispívají k hlubšímu porozumění genezi jejich děl, ohlasu jejich tvorby a širším otázkám české kultury. Literárněhistorický komentář sleduje jejich vztah od raného období, kdy Deml četl Šaldovy texty, přes nepřímé doklady o jejich přátelství až po období odcizení po publikaci Demlova Mého svědectví o Otokaru Březinovi (1931). Komentář objasňuje také dramatické okolnosti vydání Demlovy deníkové knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (1913) a jeho tragický vztah s Eliškou Wiesenbergerovou, v němž Šalda figuroval jako přítel a ochránce. Kniha obsahuje bohatý ediční aparát, včetně soupisu zkratek, vysvětlivek, jmenného rejstříku a podrobného soupisu dopisů.