Pavel Štichauer Bücher

Anglicky psaná monografie se zabývá některými typologickými rozdíly mezi čtyřmi hlavními románskými jazyky (francouzštinou, španělštinou italštinou a portugalštinou) a češtinou. Na základě dat z významného paralelního korpusu InterCorp analyzuje rozličné kategorie (např. iterativitu, modalitu, povahu slovesného děje aj.) a poukazuje na rozdíly či shody mezi románskými jazyky a češtinou. Díky obrovskému množství korpusových dat, jakož i počtu srovnávaných jazyků přináší monografie obecné i dílčí poznatky, jež mnohdy překračují běžně přijímané typologické charakteristiky románských jazyků ve srovnání s češtinou.

Autor se zabývá problematikou produktivity tří jmenných deverbálních přípon staré italštiny období 13.-16. století. Italsky psaná práce obsahuje metodologickou část, oddíl o současné italštině, klíčovou část o italštině staré, vědecký aparát a přílohy s veškerými daty, z nichž analýza vychází. Aplikace kvantitativních přístupů a prostředků lexikální statistiky umožnila nejen potvrdit již publikované soudy o jmenných derivátech, ale zejména popsat tento jev kvantitativně (Zdroj: Karolinum).

Von Atlantis nach Mittelerde. Von nichts haben die Menschen seit jeher so ausdauernd geträumt wie von fernen Kontinenten, unbekannten Ländern und funkelnden Städten – und wenn sie diese auf ihren Expeditionen nicht entdecken konnten, haben sie sie erfunden. Umberto Eco hat sich auf die Reise zu den sagenhaften Gegenwelten gemacht: von der versunkenen Stadt Atlantis zu Gullivers Riesen und Zwergen, von Homers Troja zu Marco Polos China, von den Orten der Bibel bis zu Tolkiens Mittelerde.

Učební text je určen studentům italianistiky filozofických fakult. Představuje stručný úvod do slovotvorby současné italštiny. Práce je rozdělena do čtyř základních kapitol: 1. Teoretický úvod, 2. Derivace, 3. Kompozice a 4. Případové studie. V úvodu jsou definovány hlavní pojmy teoretického rámce, kterým je generativní morfologie v širším slova smyslu. Kapitoly věnované derivaci pojednávají o základních derivačních procesech, jakými jsou hlavně sufixace a prefixace, alterace a parasyntéza. V další části jsou představena kompozita současné italštiny, rozdělená podle moderních klasifikací. Případové studie, pojaté jako detailní analýzy vybraných slovotvorných prostředků, jsou určeny především doktorandům. Práce obsahuje bibliografii a poznámky (Zdroj: Karolinum).

Vedla či vede v italštině vzrůstající produktivita kompozice ke klesajícímu využití derivace? Přepracovaná verze původně disertační práce pracovníka Ústavu románských studií Filozofické fakulty demonstruje, že určitě nikoli. Jak mimo jiné potvrdila i numerická vyhodnocení, která se zajímavě shodovala v obou vývojových aspektech jazyka, v akvizici a diachronii, kompozice rozhodně derivaci nevytlačuje. A tak ani o typologickém posunu italštiny prozatím není možné hovořit (Zdroj: e-shop.ff.cuni.cz).

Předkládaná publikace si klade za cíl prozkoumat některé z hlavních změn v oblasti derivační morfologie, k nimž došlo v literární italštině mezi 16. a 19. stoletím. Kniha chce přispět k obvyklé charakteristice post-renesanční italštiny třemi důkladnými studiemi o slovotvorných prostředcích, které prošly zajímavými změnami pod různými diachronními vlivy. Text nabízí v prvé řadě analýzu formací se sufixem -gione, jehož postupné vymizení je známé. Poté jsou analyzována substantiva derivovaná pomocí sufixu -zione, který představuje jeden z nejdůležitějších prostředků derivace dějových jmen. Nakonec je zvláštní pozornost věnována kompozici, jež je obvykle považována za „neustále se rozšiřující oblast“, a to zejména verbonominálním kompozitům, která byla vždy v popředí zájmu lingvistů. Kromě kvalitativních aspektů, obvykle dobře popsaných v odborné literatuře, je hlavní důraz kladen na kvantitativní charakteristiky, jež se ve zvoleném období ukazují jako zcela zásadní pro další vývoj (Zdroj: Karolinum).