Josef Hrdlička Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Svazek edičně zpřístupňuje listiny vydávané v letech 1436 až 1620 pro některá česká a moravská vrchnostenská města, jejichž vydavatelé se v nich snažili garantovat budoucí vývoj náboženských poměrů v dané lokalitě. V případě nejstarších dokumentů z 15. a počátku 16. století šlovětšinou o listiny katolických vydavatelů (včetně zeměpánů Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského), kteří zaručovali svobodný výkon přijímání podobojí v lokalitách, které se přiklonily k utrakvismu. Naopak v průběhu 16. století mezi vydavateli zcela převládli utrakvističtí a později evangeličtí páni i rytíři, kteří se ve svých vrchnostenských městech nebo městečkách snažili zaručit budoucí výkon preferovaného vyznání. Od osmdesátých let 16. století se objevují rovněž listiny katolických pánů, kteří v zájmu záruky kontinuity katolictví předávali patronátní právo k farním svatyním ve svých městech či na celých panstvích nositelům protireformace (na Moravě olomouckému biskupu, v Čechách představeným jezuitských řádových domů). Právě v době stupňujícího se mezikonfesního napětí mezi léty 1580-1620 byly vydány dvě třetiny studovaných listin, z čehož je patrné, že se je oba tábory snažily využívat k upevnění svých pozic v obou korunních zemích. Svazek edičně zpřístupňuje 75 listin v podobě in extenso, doplněných záhlavním regestem a poznámkovým aparátem. Jeho součástí je úvodní studie, jejíž první část představuje celý soubor studovaných pramenů. Druhá část úvodního textu se je pokouší zasadit do kontextu diplomatické produkce šlechty na sklonku středověku a počátku novověku, věnuje se jejich dobovému uchovávání i samotnému dochování editovaných textů v dnešní době (originály, konfirmace, vidimusy, deskové vklady, neověřené opisy). Samozřejmou součástí úvodního pojednání bude představení edičních zásad. Součástí svazku jsou dále rejstříky (jmenný a místní) a seznam pramenů a literatury.

Rozhovory shrnuté pod názvem Vyjasňování spolu vedli Michel Serres (1930–2019) a Bruno Latour (1947–2022) na začátku 90. let. O generaci mladší Latour se v nich staršího filosofa s respektem dotazuje na pozadí jeho díla i života a zároveň se neústupně dožaduje vyjasnění jeho rozsáhlého a složitého myšlenkového světa. Vznikl tak napínavý dialog, který od počátečního kroužení kolem východisek Serresova myšlení a jeho vztahu k epistemologii a dobovým filosofickým proudům dochází k pronikavému pohledu na současný svět, dotýká se otázky zla a morálky a dodnes neztrácí svou živost a aktuálnost. Michel Serres představuje zvláštní postavu francouzského myšlení, která stála stranou ústředních tendencí a diskuzí. Rozhovor poprvé vyšel v roce 1992, poté co Michel Serres vydal dvě ze svých ústředních knih – Přirozenou smlouvu (1990) a Poučeného třetího (1991). V první z nich se objevným způsobem věnuje ekologické problematice a v mnohém předznamenává pozdější ekologické myšlení, ve druhé zdůrazňuje důležitost všestranného vzdělání, které neopomíjí exaktní ani humanitní obory a staví na jejich propojení. Dílo Bruna Latoura v mnohém navazuje na tyto Serresovy podněty.

Co znamená tvrzení, že básnická díla jsou si podobná? Jde o náhodnou blízkost, nebo širší vývojovou tendenci? Je podobnost pouhou středovou pozicí na ose stejnýjiný? A kde jsou její hranice? Jedenáct studií obsažených v této knize se věnuje vybranému českému básnickému dílu, jež je srovnáváno s díly zahraničními. Čeští básníci a básnířky jsou vztaženi ke kontextu, který pro ně nemusí být běžný ani samozřejmý, s nímž ale vykazují styčné body. Cílem je obohatit pohled na českou poezii v období od roku 1945 až do současnosti a přispět k otázce, co je to komparativní literatura a jaké různé strategie lze využít při srovnávání textů. Každá studie nabízí také obecnější rámec, k němuž ji lze vztahovat. Příkladem může být fenomén mluvenosti a živého hlasu, problematika multilingvismu, možnost konceptualizace válečné zkušenosti, prostor města nebo téma ekopoezie. První dvě studie se věnují vztahu národní a světové literatury a otázce komparativní metody, kterou tematizuje i doslov psaný formou polylogu. Autoři a autorky studií se v něm vracejí k reflexi toho, čeho svým srovnáním dosáhli, k různým problémům, na jaké přitom naráželi, a ke společným teoretickým východiskům. Kniha analyzuje například díla Josefa Kainara, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Jana Skácela, Milana Nápravníka, Víta Janoty či Pavla Kolmačky, beatnickou, experimentální i konkrétní poezii.

O Ježíšově utrpení a lásce k lidem se učíme díky básni Salve mundi salutare, připisované cisterciáckému opatu Arnulfovi z Lovaně (asi 1200 – 1250). Nesledujeme zde Krista krok za krokem jako při pašijích, ale hledíme na jeho utrpení a spásonosné skutky skrze jeho ruce, nohy, kolena, bok, hruď, srdce a tvář. Ježíšovy ruce se dotýkají nemocných a uzdravují je. Jeho srdce bije pro člověka a miluje nás. Na jeho prsou spočine apoštol Jan při poslední večeři. Na kolenou pak Kristus trpí v Getsemanech a na křížové cestě. Jeho tvář chceme poznávat a kontemplovat. Úcta k jednotlivým částem Kristova těla i k Ježíšovu nejsvětějšímu srdci ovlivnila liturgii, dějiny spirituality a evropskou, zejména hudební kulturu (D. Buxtehude, J. S. Bach aj.). Arnulfovo dílo vychází česky poprvé v nádherném přebásnění Josefa Hrdličky.

Josef Hrdlička mluví o duchovních výzvách naší doby a zároveň skládá účty ze všeho důležitého, čím se od svého mládí dosud zabýval. Zaznívají zde pozoruhodné impulsy a povzbuzení k mnoha duchovním, kulturním, církevním i společenským otázkám. Je Bůh opravdu středem našeho života? O čem pochybují věřící a o čem ateisté? V čem spočívají výzvy pocovidové doby? Jaké spirituální potřeby mají lidé ve městech a jaké na venkově, v Čechách a na Moravě? Je umění darem Ducha Svatého? V jakém smyslu hrozí duchovnímu životu vyhoření? V čem se odvažujeme plout proti proudu? A věříme upřímně Bohu, že použije k dobrému i sebemenší projev naší lásky? Interview poutavě mapuje rovněž Hrdličkovo působení literární, překladatelské, církevně liturgické a hudebně pastorační. Vychází u příležitosti jeho 80. narozenin.

Svazek představuje v úplnosti básnické a v širokém výběru satirické, překladatelské, esejistické a publicistické dílo významného českého básníka 20. století a literárního historika-anglisty Josefa Lederera (1917 v Praze – 1985 v Delftu), přítele Jiřího Ortena, žijícího od roku 1939 v Londýně. Kniha obsahuje všechny Ledererovy básně, výbor z jeho satirických veršů a básnických překladů, odborné studie o anglické literatuře, výbor z rozhlasové a časopisecké publicistiky, deníky a dopisy. Součástí svazku jsou též texty o Josefu Ledererovi, doslov Josefa Hrdličky, životopisný přehled, úplná Ledererova bibliografie, jmenný rejstřík a zevrubná ediční poznámka. Svazek edičně připravili Barbora Chybová a Josef Hrdlička.

Sbírka zahrnuje vybrané básně z let 2014–2020. Josefa Hrdlička dokáže ve své poezii propojit mírně absurdní nadsázku s tím nejosobnějším prožitkem. Také múzičnost básní je nevšední. Jeho pohled na svět nezapře profesi filozofa.

Kniha literárněvědných esejů zabývajících se tématem věcí a věcnosti ve světové a české poezii od antiky po současnost. Představuje nejvýznamnější básnická díla a postupy, jimiž básníci ve své tvorbě věci evokují. Nejrůznější věci nás obklopují po celý život, i když je často ani nevnímáme. Také proto je Jiří Wolker nazval „mlčenlivými soudruhy“. Podobně je tomu s věcmi v básních: v poezii jsou přítomné od jejích počátků, ne vždy jim však věnujeme velkou pozornost. Předkládaná kniha se snaží mapovat tuto přítomnost věcí v básních od antiky a slavného Achilleova štítu v Homérově Iliadě přes čínskou poezii a básně německého osvícenství, básníky jako R. M. Rilke, Francis Ponge nebo W. C. Williams, kteří podstatně ovlivnili obraz věcí v básních během 20. a 21. století, až po koncept hyperobjektů u Paula Muldoona. Kniha se věnuje také polským či ruským autorům a připomíná toto téma v české básnické tradici od programových básní Jiřího Wolkera až po český poválečný surrealismus. Detailně představuje strategie a postupy, jimiž básníci věci evokují, ať už jde o antickou ekfrasis, moderní pojetí popisu, objektivní lyriku nebo vizuální básně.

Kniha Josefa Hrdličky otevírá otázku, co je exilová poezie a zda představuje podobně významnou oblast jako milostná či přírodní lyrika. Složitý a proměnlivý fenomén exilu sleduje na příkladech literárních textů od antiky do současnosti a na pozadí historické poetiky exilu se zabývá českými básníky, kteří odešli ze své země po roce 1948 a výrazně se podíleli na literatuře psané v zahraničí. Na básních Ivana Blatného, Milady Součkové, Ivana Diviše či Petra Krále ukazuje kontinuitu i proměny západní tradice a obraznosti exilu.