Milan Exner Reihenfolge der Bücher

Kniha, jež představuje druhý díl v proponované řadě Bytí a evoluce I-IV, pojednává o časovosti, jak naznačuje už její titul, implikující kritiku pojetí času a časovosti ve filosofii Martina Heideggera. Člověk je do časovosti vždy vržen, především jako biologická bytost. Heidegger však bytí odbiologizoval, čímž člověka zbavil základních instinktů, především potřeby a touhy přežít. Vzal mu však také schopnost vcítění a soucitu; obojího prý jsme schopni až nad společným dílem, podřízeným kolektivnímu cíli. Uniklo mu zřejmě, že společné dílo a cíl tu vždy již jsou. Je to základní předpoklad přežití společenské bytosti označované jako člověk. Abychom člověka v proudu času pochopili, je třeba ho vidět historicky, což znamená evolučně! Evoluční časovost je dynamická a složitá, určitě komplikovanější, než si Heidegger představoval. Svým pojetím času, jehož aspekty přibližuje tato kniha, totiž filosofii zcela odtrhl od vědeckého základu.

V pořadí již devátá autorova kniha, jejímž tématem je divadlo, je zasazena do období pandemie koronaviru. Její protagonista Viktor je počítačový odborník a autor scénářů k úspěšným sitcomům, který si po vzedmutí vlny pandemie vytvoří sterilní prostředí a zcela se izoluje před rodinou a přáteli. Oddělí část své vily sklem ažije pro fixní ideu, že napíše "kosmické drama", jež v nové situaci, do níž se lidstvo dostalo, radikálně přehodnotí populární poetiku sitcomu, podle něho dosud infantilní formu, vyjadřující bytostnou povahu epochy, jež "s radostným výkřikem" zapudila Boha. Autor ve svém díle nejen klade naléhavé otázky existenciálního rázu, ale zároveň experimentuje s formou, která ve své konečné podobě představuje téměř krystalicky čistý otisk divadla v novele.

Souborná edice pěti sbírek lyriky, které vznikaly v letech 1999 až 2012, představuje obrat od rozměrnějších elegií a poém z období totality, jež autor shrnul v souboru Poesie Z. Kniha Buď jako oblaka k němu tvoří jakýsi pendant, jehož poetikou je píseň. Autor ji chápe jako vyjevování bytí a jeho smyslu v okamžicích, které mohou být krátké, ale opakují se, a tak vytvářejí souvislost života, jinými prostředky nedostupnou. Kdo si „pozpěvuje“, naráží mimoděk na zvuk věcí, které tvoří jeho svět.

Román fiktivního spisovatele Emila Rilkeho chápe divadelní hru v hudební terminologii jako román, kde tradiční postupy jako líčení, popis a charakteristika postav zůstaly coby šifra pod hudební osnovou řeči. Z románu tedy zbyla jen přímá řeč. Přikloní-li se čtenář k názoru, že tato kniha je opravdu román (jak tvrdí fiktivní autor), nebo jen kamufláž (jak tvrdí fiktivní editor), je na něm a na způsobu, jak chápe literaturu a jak k ní přistupuje. Neboť úhrnný text této knihy není ani román, ani divadelní hra, nýbrž synkretický text, jenž v ironickém stylu usiluje o postmoderní výpověď o naší současnosti. Text doprovází množství působivých ilustrací Jiřího Pikouse, které umocňují význam autorského sdělení.

Román libereckého autora se skládá ze tří v mnoha ohledech odlišných částí. Žánrově je první autobiografický román, v němž je každý z jeho tří oddílů soustředěn na jednoho ze tří vypravěčových životních přátel; druhá část obsahuje Exnerovu poezii přeloženou do americké angličtiny, zatímco náplní třetí části je esej, nazvaný Můj Kerouac. V něm autor přináší syntetický pohled na Kerouacovo dílo a zároveň se přiznává z obdivu k němu. Knihu ilustroval liberecký výtvarník Jiří Pikous.

Česko – německý sborník básní a próz autorů Euroregionu Nisa. Z českých autorů jsou ve sborníku zastoupeni Julius Benko, Irena Eliášová, Milan Exner, Otto Hejnic, Milan Hrabal, Štěpán Kučera, Miloslav Nevrlý, Pavel Novotný, Marek Sekyra, Jan Šebelka, Martin Trdla a Vlastimil Vondruška. Německé autory reprezentují Róža Domašcyna, Peter Gehrisch, Monika Hahnspach, Lisa Maria Kurzmann, Ulrike Quast, Christine Ruby, Udo Tiffert, Siglinde Trumpf. Ilustrace pocházejí ze Severočeské sbírky, kterou grafik knihy Roman Karpaš shromažďuje již několik let, aby vytvořil reprezentativní kolekci umělců se vztahem k Libereckému kraji.

Kniha, která vychází v době mezi zvolením Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA a prezidentskými volbami v České republice, připomíná období kolem první přímé volby do úřadu prezidenta u nás, příznačné všeobecným rozpoložením, které Václav Havel už kdysi označil jako „blbou náladu“. Vypravěčem příběhu je herec v důchodu, který se odcizil nejen divadlu, ale i lidem kolem sebe, a složitě hledá cestu z krize, která by nebyla jenom návratem ke starým vztahům a stereotypům. Součástí textu je dramatizace románu slavného ruského autora devatenáctého století, jehož jméno a název díla má čtenář uhodnout. Vedle toho tu najdeme další literární aluze, které jsou součástí specifické hry nazvané divadelní novela, jejíž integrální složkou je intertextovost a střídání různých literárních stylů a stylistických rovin. Krize politiky a krize divadla se tu spojují ve výpověď o dramatu doby, v níž se na první pohled nic zvláštního neděje, ale zároveň jako by se nad ní stahovala zlověstná mračna. Co je v posledku ve hře, je demokracie sama.

V pořadí pátá v řadě „divadelních novel“ vychází opět s ilustracemi Romana Karpaše. Zavede nás do jednoho divadla, které řeší krizi původní divadelní tvorby dramatizacemi slavných děl světové prózy. Tentokrát se má převést do jevištního tvaru román Bratři Karamazovi. Takových pokusů už byla celá řada, a tak se dramaturg uchýlí k zoufalému činu, totiž zdramatizovat pokračování tohoto románu, které ovšem Dostojevskij nestihl napsat. Jak takovou hru přivést k životu, jak by takové pokračování mohlo vypadat a proč se pozornost posouvá od trojice slavných bratrů k levobočkovi jejich otce, o tom všem novela pojednává.