Ondřej Vimr ist ein Übersetzer aus dem Norwegischen und Englischen, dessen Fokus auf der skandinavischen Literatur liegt. Er beschäftigt sich seit langem mit der Geschichte der Übersetzung, was seine eigene Übersetzungsarbeit bereichert. Seine Expertise zeigt sich in der sorgfältigen Auswahl und Bearbeitung von Werken, die vielfältige Stimmen und Denktraditionen aus der skandinavischen Welt repräsentieren. Auf diese Weise bringt er wertvolle literarische Stücke für tschechische Leser.
Esta obra recoge 20 cuentos cuyos desenlaces quedan abiertos a tres finales distintos; un original recurso que ha servido para estimular la creatividad literaria de lectores de todo el mundo. En ellos, Gianni Rodari deja retazos de su fina ironía, a la vez que hace un llamamiento a la cordialidad, la generosidad, la imaginación y la honradez.
Podtitul: Cesty skandinávských literatur do češtiny (1890–1950) Historie překladatele mapuje vývoj postavení překladatelů ze skandinávských jazyků do češtiny v letech 1890–1950, v němž se promítají bouřlivé kulturní i politické proměny na evropské scéně tohoto období. Překladatel zde není pouze anonymní postavou, převádějící text z jednoho jazyka do druhého, nýbrž je zkoumána celá šíře jeho kulturního působení, od vlivu na proces výběru, překladu a vydání knihy až po budování rozsáhlých kontaktů s cizinou a roli v diplomacii. Základní badatelská otázka zní: Jak se postavení překladatele a jeho role v procesu překladu vyvíjely v čase a proč zrovna takovým způsobem? Odpověď autor nalézá heuristickou metodou především skrze analýzu korespondence významných aktérů procesu překladu, mj. Huga Kosterky či Emila Waltera, a uvedení jejich práce do širšího historického kontextu.
Může člověk pochopit osud svých nejbližších, když už jsou jenom ozvěnou ve vzpomínkách? Na sklonku dne je závěrečným dílem volné trilogie oceněné v roce 2015 jednou z nejprestižnějších evropských literárních cen – Cenou Severské rady za literaturu (předchozí díly Mámení a Sny Olavovy). Znovu se tu setkáváme s baladickým vyprávěním o mladých milencích Aslem a Alidě, jejich útěku, temných činech i marné snaze ukrýt se pod změněnými jmény kdesi v zapadlé zátoce. Příběh znovu ožívá v myšlenkách staré Ales, jež se nemůže zbavit vidin své dávno zesnulé matky Alidy a jejího zoufalého hledání milence, který odešel jen na skok, ale už se nevrátil. Ani odhalení kruté pravdy, ani setkání s jiným mužem ji nemůže odloučit od Asleho nadobro…
Ve svém starém domě u mořského fjordu leží stará žena Signe na lavici a vzpomíná na chvíle, kdy v onen pozdně listopadový den před více než dvaceti lety stála u okna a čekala na svého manžela Asleho, jenž vyjel se svým člunem na vodu a už se nevrátil. Vzpomínky se záhy rozšíří na celý jejich společný život a ještě dál: ve snových vizích k ní přicházejí předci, jejichž duchové v představách Signe obývají stejný prostor a potkávají se s těmi, kteří ještě žijí. A Signe se naopak zdá, že se účastní událostí, které se staly před více než sto lety. Bolest, kterou při tom prožívá, se propojuje se zkušeností předků, kteří se také museli vyrovnat se smrtí svých blízkých. Proti sobě tu stojí ženský smutek a mužská touha postavit se přírodě. Aliss u ohně je sugestivní mistrovská próza o lásce a ztrátách, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici s poezií. Laureát Nobelovy ceny ji rok 2023 Jon Fosse ji napsal v roce 2004.
Ein fünfzehnjähriges Mädchen, das um jeden Preis geliebt werden will, sich aber den Falschen aussucht. Ein Geschwisterpaar, das seit frühester Jugend auf sich gestellt ist und sich mit Gaunereien über Wasser hält. Ein alleinerziehender Vater, der der Spielsucht verfällt und bald seine Kinder nicht mehr ernähren kann. Vom Schicksal gezeichnete Figuren, die in einem Strudel aus Brutalität, Humor, Tragik und Liebe aufeinandertreffen und gegen alle Unbill um ihr Glück kämpfen. Wir sehen uns morgen ist ein sprachlich herausragender Roman über Existenzangst, Überleben und die Suche nach Liebe.
Mathea Martinsen ist fast hundert Jahre alt, lebt am Stadtrand von Oslo und hat gerade ihren geliebten Mann verloren. Für wen soll sie nach dem Tod des schrulligen Statistikers jetzt ihre Ohrenwärmer stricken? Mit wem kann sie nun über das Leben philosophieren? Matheas Versuche, ins Leben zurückzufinden, rühren und amüsieren zu Tränen. „Ich wünschte, ich könnte den kleinen Rest vom Leben aufsparen, bis ich weiß, was ich damit anfangen soll. Aber das geht nicht, dafür müsste ich mich schon einfrieren, und wir haben nur eines dieser kleinen Gefrierfächer über dem Kühlschrank ...“ Mathea Martinsen will ihre verbleibende Lebenszeit gut nutzen - aber wie? Schon die Teilnahme an einer Tombola im Seniorenzentrum misslingt, weil man prompt ihre eigene Jacke verlost. Und ist eine im Garten vergrabene Zeitkapsel mit ihrem Hochzeitskleid und selbstgestrickten Ohrenwärmern das richtige Mittel, ihr Andenken für die Nachwelt zu bewahren? Mit Humor und großer Zärtlichkeit zeichnet der Roman das Bild einer schüchternen alten Dame, die es noch einmal wissen will.
