Černočerná Mayrau
- 96 Seiten
- 4 Lesestunden




Tato kniha-průvodce, která vznikla ze spolupráce sochařky, geologa a historičky umění, nabízí jiný prostor pro vnímání současného umění a představuje umělecká díla, která zasněně čekají na jarní prudké deště či první sníh, než se rozpadnou a splynou znovu s lesem a se zemí... Některá jsou dochována už jen na fotografiích, jiná mají ambice působit jako krajinotvorné prvky v delší časové perspektivě. Jsou tu zastoupeny práce vycházející z hnutí land artu a umění pro veřejný prostor, jejich autoři – často usilující o ekologii výtvarného umění – vymezili čas jejich fyzické existence tím, že je spojili s konkrétním místem ve volné přírodě či venkovské krajině. Jsou volně přístupné, vystavené větrům, mrazu, vodě a času, někdy vytvořené z přírodního materiálu tak pomíjivého, jako je čerstvý sníh nebo listy spadané ze stromů, jindy z kamene, ale i z betonu. V průvodci jsou zachyceny i aktivity pečující o krajinu, některé naznačují i vnímavost k spirituální rovině přírody. Ve většině případů jde o uměleckou tvorbu, která usiluje o nějaký druh rozhovoru s místem, jeho historií či s přírodními kvalitami.
Legendární sestry Jitka a Květa Válovy, narozené v roce 1922 v Kladně, žily od šestnácti let v domku se zahrádkou, který se stal středem jejich života. Po druhé světové válce studovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1966 měly první výstavu ve Špálově galerii, která byla poslední na sedmnáct let. Zlom přišel v roce 1983 s výstavou v Chebu, která je "objevila". Po roce 1989 se otevřely možnosti výstav i v zahraničí, navštívily New York, Londýn, Barcelonu a další města. V roce 1994 získaly Herderovu cenu, což symbolizovalo jejich spojení jako dvojice umělkyň. V září 1998 zemřela Květa, což Jitku hluboce zasáhlo, ale po dvouletém smutku pokračovala v malování, protože cítila, že Květa je stále s ní. V letošním roce uplynulo 60 let od jejich absolutoria na umělecké škole, která připravila výstavu Jitčiných posledních kreseb inspirovaných hudbou. Dagmar Šubrtová a sochař Václav Fiala vytvořili publikaci zahrnující kresby obou sester od studií po současnost, doplněnou unikátními fotografiemi a vzpomínkovými texty přátel. Kniha není biografickým katalogem, ale spíše sbírkou, kde jsou slova nahrazena kresbami.
Katalog vydán ke stejnojmenné výstavě konané 14. června - 13. října 2024 v Oblastní galerii Liberec. Krása jako pojem či kategorie a de facto subjektivní lidský vjem má mnoho vizuálních podob a významových rovin. Ač primárně jde o esteticky kladnou hodnotu, je to především abstraktní pojem, se kterým někdy až plýtváme, a většinou závisí i na dobových konvencích – je sociokulturním jevem, skrze který až překotně hodnotíme a klasifikujeme. A proto se dostaví často i sarkasmus. Samotnému estetickému pojmu se asi historicky věnovala nejvíce antika. Posuzovala krásu jako například projev božské dobroty nebo jako řád a symetrii. Vrchol pak našla krása sama v renesanci a definice tzv. zlatého řezu integrovala status harmonického celku, s nímž se pracuje v umění odnepaměti.