Patrik Ouředník Bücher

n Tschechien „Buch des Jahres 2001“ und monatelang auf den Bestsellerlisten, bringt „Europeana“ die Geschichte Europas im 20. Jahrhundert auf knappen 160 Seiten auf den Punkt. Gespickt mit Ironie und Weitsicht macht Patrik Ouredník die historischen Ereignisse auf bestechende Weise verständlich. Patrik Ouredníks „Europeana“ mag auf den ersten Blick nur ein Buch von vielen sein, wie sie in den vergangenen Jahren zum Thema Europa erschienen sind – dass dem nicht ganz so ist, wird jedoch nach den ersten Seiten deutlich: Diese „Kurze Geschichte Europas im 20. Jahrhundert“, erstmals in Tschechien erschienen und ebendort zum „Buch des Jahres 2001“ gekürt, strotzt vor Ironie, Weitsicht und Humor des Autors, der als eine der wenigen fixen Größen in der tschechischen Literatur nach Havel & Co gilt. Der fiktive Erzähler bewegt sich in „Europeana“ stets außerhalb der europäischen Geschichte. Seine Gegenwart bleibt auf die Sprache selbst beschränkt, die er mit leisem Spott und gesundem Zynismus garniert.

1855 IST DER AUGENBLICK GÜNSTIG: ein Tierarzt aus Genua träumt von einer besseren Welt, von der Freiheit und dem Glück des Gemeinschaftslebens. Im festen Glauben an den Fortschritt macht er sich auf nach Brasilien und gründet mit einigen Mitstreitern aus der Alten Welt eine Kolonie. Gemeinsam wollen die Brüder gegen alle Übel dieser Welt kämpfen, gegen Krieg, gegen Eigentum, gegen Heuschrecken, aber auch gegen die Ehe. Doch schon bald wird klar, dass die Italiener unter freier Liebe etwas anderes verstehen als die Slowaken, die wiederum den Ungarn nicht über den Weg trauen. So verkommen ihre Ideale unter dem Gewicht des menschlichen Kleinmuts und die erträumte Gesellschaft verwandelt sich unweigerlich in einen bürokratischen Alptraum, in dem Spitzelei, Eifersucht und Alkoholismus herrschen. „Die Gunst der Stunde, 1855“ erzählt von einem Kuriosum der Geschichte des 19. Jahrhunderts: der Gründung Hunderter „freier“ Kolonien in den beiden Amerikas durch Auswanderer aus Europa. Patrik Ouredník zeigt darin auf ebenso originelle wie köstlich witzige Weise, was die Geschichte der Menschheit am Ende ist: eine Komödie des Scheiterns. Aber immerhin eine Komödie – und was für eine!

Ein Tscheche schreibt auf Französisch … über die ganze Welt. Der Protagonist dieses kurzen Romans, wie der Erzähler Übersetzer von Beruf, will ein Buch schreiben. Möglicherweise ist er ein Enkel von Adolf Hitler und war kurzzeitig Berater „des dümmsten amerikanischen Präsidenten der Geschichte des Landes“… Herauskommt eine fröhliche Apokalypse, ein zerbrochenes Spiegelbild unserer Epoche – sprachverliebt, mit einem Hang zum absurden Humor, mit einer Vielzahl von witzigen Details und ätzenden Kommentaren, zwischen Grauen, Verzweiflung und Lachen.

Told in an informal, mesmerizing voice, Ouredník represents the twentieth century in all its contradictions and grand illusions, demonstrating that nothing substantial has changed between 1900 and 1999—humanity is still hopeful for the future and still mired in age-old conflicts. As he demonstrates that nothing can be reduced to a single, true viewpoint, Ouredník mixes hard facts and idiosyncratic observations, highlighting the horror and absurdity of the twentieth century and the further absurdity of attempting to narrate this history.

Slovník Patrika Ouředníka nabízí jinou češtinu, než jsme zvyklí. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční" – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v žádných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého. Jsou tu prvky z argotu, slangů, ale i běžné hovorové, lidové, by i docela neutrální češtiny, najdeme tu výpůjčky korektních slov cizích, která přenesením do domácího prostředí nabyla expresivity, i solidní intelektualismy zgrotesknělé kontextem. Jsou tu slova a idiomy zachycené ve stavu zrodu, výtvory spontánní jazykové tvořivosti vlastně jen „omylem" fixované, a teď již přímo kodifikované slovníkem, ale jsou tu i výrazy s tisíciletou historií, jež svým bezprostředním poukazem k lidské tělesnosti byly odsouzeny k neoficialitě. Šmírbuch jazyka českého obsahuje 1.260 tématických skupin a podskupin a přes 16.000 lexémů. Čtvrté doplněné vydání.

Slovník obsahující přes 1300 výrazů a rčení biblického původu a doplněný citacemi z děl věhlasných i méně věhlasných biblistů – a ne vždy uctivými komentáři autora samého.

Slovník nekonvenční češtiny 1945–1989. Třetí, rozšířené vydání jedinečného díla v historii české lexikografie: přes šestnáct tisíc výrazů z oblasti argotu, slangu a „nekonvenční češtiny“ z let 1945 až 1989.

V knize Svobodný prostor jazyka shrnul básník, prozaik, esejista a překladatel Patrik Ouředník všechny své texty a rozhovory věnované problematice jazyka a jeho vztahu k literatuře. Vznikl tak mimořádně cenný a podnětný svazek. Kniha je členěna do pěti oddílů: první oddíl přináší texty o obecných otázkách jazyka a překladu, druhý je věnován Rabelaisovi a problematice jazyka v jeho díle, třetí sestupuje hluboko do minulosti („O původu jazyka ve starověkém Řecku“), čtvrtý se vyjadřuje k jazyku dnešnímu, poukazuje na ledabylé zacházení se slovy v naší současnosti a věnuje se i otázce uchování paměti umožněné jazykem, pátý představuje několik jazykově-literárních kuriozit s hlubším obsahem. Kniha má všechny přednosti pečlivě komponovaného svazku: jednotlivá témata se doplňují a vzájemně nasvěcují, celek vypovídá o mnohaletém a soustavném autorově zájmu o danou problematiku.

Satiricko-absurdistické texty o prosťáčkovi, kterému se nedaří splynout se společností a ztratit se v davu, mají formu černého humoru.

S podtitulem: Jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přitom přihodila. Princ Čekanka a jeho věrný oř Zagroškudla se vydávají na cestu za princeznou. Potkají spoustu neobyčejných bytostí – loupežníky, kteří vyloupí cukrárnu, žirafu jménem Teta Běta sedící na stromě, čarodějnici Pucnohu, kapra vyprávějícího vtipy... Originální pohádka známého českého autora vystavěná na klasickém schématu, protkaná velkou dávkou jazykové hravosti, vtipu a nonsensu. Knížka je plná slovních hříček a nečekaných zvratů, které z ní dělají jednu z nejvýraznějších současných pohádek. Seznam zviřátek: medvěd Bloumal, lišák Zrzek, hranostaj Ondřej, zajíc Kuba Kakrlák, veverka Janinka, krtek Vilém, neznámá sova a některá další. Seznam strašidel: čarodějnice Pucnoha, Klemprda, Kudibal a Plivník, polednice a nemodlenka, bludný kořen, bludičky neboli cvendy, jezinky, mátohy a mátožníci, sněhové obludy a příšery a některá další.

Na půl cesty mezi autorským esejem a odbornou studií, Ouředníkova nová kniha čerpá látku stejně dobře z literatury jako z historie, filosofie či antropologie. Opět se zde setkáváme s klíčovou tematikou autora: společnost viděná prizmatem jazyka, topiky, loci communes. Od Homéra k církevním Otcům, od středověku k renesanci, od osvícenství k sociálním utopiím 19. století a k dystopiím současnosti, Ouředníkovy dějiny utopie jsou především dějinami myšlení o společnosti – a tím i západní kultury jako takové.

Autor se při přípravě slovníku argotu starého i nejnovějšího uvolil publikovat jako její předzvěst tuto etudu. Jeho satirická průprava však ovlivnila samotné podání, a tak vznikla půvabná učebnice hantýrky coby řeči vtipné, bohaté a natolik zdravé, že vždy přežila a bohdá přežije všechna jazyková nedochůdčata. Doprovozeno kouzelnými dobovými ilustracemi.

Nová kniha Patrika Ouředníka přináší 1800 hesel, která vysvětlují zapomenutá slova, jež měla nahradit cizí výrazy, aby čeština měla pro každou věc vlastní termín. Tato slova lze použít jako alternativy běžně užívaných výrazů a čekají na to, až je čtenáři znovu zařadí do svého jazyka. Společenský snobismus se stává spojencem: stačí použít slovo ve správnou chvíli a ostatní se postarají o jeho šíření. Čtenář zde najde jak výrazy, které tvoří jazykovou výbavu generací, tak i slova, která vznikla v jediné vědecké přednášce nebo učeném pojednání. Uvedené výrazy pokrývají pět oblastí: vesmír a přírodní jevy, člověka a jeho zdraví, řemesla a stravování, duševní činnost a společenský život, a úřady a instituce. Mnohá z těchto slov chybí v moderních slovnících, přičemž většina byla vybrána z období od 18. do 20. století, s občasnými odkazy do minulosti i budoucnosti. Kniha vybízí k rovnosti a svobodě, ačkoli bratrství zůstává opomenuto.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomněníhodnost toho, co před nedávnem tvořilo náplň našich životů.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomněníhodnost toho, co před nedávnem tvořilo náplň našich životů.

Experimentální poezie, v níž je hlavní důraz položen na práci s jazykem.

Text přednášky pronesené v Kruhu přátel českého jazyka při FF UK - přednáška zkoumá vliv "hypotetických jazyků" na podstatu i fungování jazyka.

Reflexivní poezie s úsměvem, ale i se surovou přímočarostí vypovídá o vztazích mezi lidmi. Zdánlivá rozporuplnost není pro autora náhodou, ale zcela jasným programovým zaměřením. Autor dokonale ovládá svět protikladů a střídá úzkost s nadějí, život se smrtí či bolest s pocity štěstí a harmonie.

Europeana défie les genres traditionnels. Il s'agit d'un abrégé de la stupidité humaine, d'un précis des faits et des événements du siècle dernier poussés implacablement dans leurs derniers retranchements. Le livre se présente sous la forme d'une relation "objective" de ce qui a constitué le siècle (scientisme, communisme, nazisme, émancipation féminine, société de consommation, guerre froide, révolution technologique, etc.). Mais à partir de là, tout est faussé, la logique des faits comme l'angle d'observation. Les statistiques produisent quantité de chiffres "parlant" qui ne disent rien. Les théories et les discours convenus de la société occidentale sont passés au crible et ridiculisés dans des abrégés pseudo-scientifiques. Mais il y a pire encore : à la manière des anciens ouvrages scientifiques, le texte s'accompagne en marge de notations censées guider le lecteur et qui constituent à elles-seules un véritable Dictionnaire des idées reçues du XXe siècle

Ceci est une histoire de France. Et pas n'importe laquelle. C'est celle que l'on a certainement enseignée au début du siècle dernier, quand les élans de la modernité promettaient de modifier à jamais les consciences. Le véritable héros de cette histoire de France est non pas Clovis ou Charlemagne mais celui qui la propage, à savoir l'instituteur. Et l'on rit. Jaune, certes, mais l'on rit. De notre chauvinisme, de nos préjugés idiots vis-à-vis de tout ce qui n'est pas français autant que de la condescendance du sexe masculin vis-à-vis de son pendant. Exercices militaires contre travaux d'aiguille. L'instituteur apprend à lire et à compter, apprentissages autrement plus utiles que la prière. Mais il inculque aussi les bonnes manières. L’éducation civique s'avère prompte à enseigner l'amour de la patrie. Nous entrons dans la peau de l'élève, sans doute un des meilleurs éléments du maître, celui qui semble avoir parfaitement bien appris ses leçons. Dans ce "roman didactique", faux roman d'anticipation, le narrateur adopte le ton crédule de la bien-pensance, absolument soumis à la toute-puissance du pédagogue, qui incarne à lui seul l'idéal de la démocratie et du progrès. Incisif, Patrik Ourednik saisit littéralement ses lecteurs : historien de l'histoire, il est un grand satiriste. Mais avec ceci de particulier : il ne grossit pas les traits, il les compile.

Dům bosého je výborem ze dvou předchozích sbírek Patrika Ouředníka, Anebo (Volvox Globator, 1992) a Neřkuli (Mladá fronta, 1996), doplněným jednadvaceti dosud nepublikovanými texty.

„Lidé se dělí na dvě části: kulturní a nekulturní. Ti první chodí na toaletu, na WC, v krajním případě na dvě nuly. Ti druzí chodí zásadně na hajzl a pro ukrácení dlouhé chvíle zhusta čmárají po zdech. Tak spojují užitečné s příjemným, individuální se společenským, obecné s partikulárním...“ Sto třicet osm nápisů opsal a uspořádal Patrik Ouředník.

Lehrbuch mit 576 Seiten - Niveau A1 bis B2 Dieser progressiv aufgebaute Assimil-Selbstlernkurs bietet Ihnen einen leichten Einstieg in die tschechische Sprache und ermöglicht Ihnen, in 92 Lektionen umfassend die Grundlagen des Tschechischen und einen Wortschatz von ca. 2.000 Vokabeln zu erlernen, und das ganz ohne Auswendiglernen und Grammatikpauken. Der Sprachkurs richtet sich an Einsteiger, die die tschechische Sprache gerade erst für sich entdeckt haben sowie an Fortgeschrittene, die ihre Kenntnisse auffrischen und vertiefen möchten. Sprachen: Deutsch, Tschechisch

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Für diese im übrigen unveränderte Neuausgabe des artistischen Bestsellers hat Ludwig Harig ein Nachwort Auf dem pataphysischen Hochseil – Zur Übersetzung der ›Stilübungen‹ von Raymond Queneau geschrieben: »Im Jahr 1947 erschien Raymond Queneaus Exercices de Style bei Gallimard in Paris. Die Geschichte ihrer Übersetzung ins Deutsche, eng verknüpft mit dem experimentellen Aufbruch der Nachkriegspoesie, reicht in die fünfziger Jahre zurück. Von Kindheit an mehr spielals lernbesessen, neugierig auf waghalsige Versuche, mißtrauisch gegenüber bewährten Kunstwerken, war ich lüstern nach Neuem … Elisabeth Walther ermutigte mich mit einem Zitat von Francis Ponge: ›Nur die Literatur erlaubt, das große Spiel zu spielen: die Welt neu zu machen‹ –, und darauf hatte ich es mit meinem Freund Eugen Helmlé abgesehen. Risikofreudig, ja todesmutig, wie sich später einige Kritiker ausdrückten, machten wir uns an die Arbeit. Die Übersetzung der Exercices de Style war ein Drahtseilakt: Raymond Queneau turnte ihn uns vor, wie es einst nur Till Eulenspiegel zustande gebracht hat …«

Pantagruel, „první arcidílo moderní komičnosti“ (F. X. Šalda) líčí svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním. Stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství, kromě toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry. Jediný dostupný překlad stěžejního díla světové literatury je dnes kolektivní překlad tzv. Jihočeské Thelémy z roku 1931. Od té doby vyšel čtyřikrát (naposledy Odeon, 1989), aniž byl kdy důkladněji zrevidován. Jakkoli záslužný byl ve své době počin Jihočeské Thelémy, překlad starý 90 let dnes neobstojí. Překlad JT podléhá romantické představě Rabelaise, ustanovené v 19. století a dnes jednoznačně překonané: systematické zdůrazňování „lidovosti“ na úkor intelektuálnosti a literárního novátorství. K čemuž je nutno přičíst i některé francouzštinářské přehmaty , jistou míru autocenzury ve vulgarismech (najmě erotického charakteru); zastaralý je samozřejmě i kritický aparát, opírající se o francouzské vydání z roku 1922. Nový překlad Patrika Ouředníka se všem úskalím zdařile vyhýbá. Překladatel knihu též opatřil novým poznámkovým aparátem.

„Koneckonců není vyloučeno, že to není poprvé, že i ty ohlášené konce světa opravdu proběhly, ve dvacátém století, v osmnáctém, patnáctém, jedenáctém a tak dále. Možná proběhly, ale nikdo si toho prostě nevšiml.“

Publikace doprovázející výstavu věnovanou výročí narození mistra Jana Husa a sametové revoluce obsahuje kromě katalogu site-specific děl 32 výtvarníků a architektů reagujících na téma pravdy ve své tvorbě také eseje předních českých intelektuálů a jejich pohledu na téma pravdy v našem životě a společnosti: Václava Bělohradského, Ivana Blechy, Petra Fischera, Karla Hvížďaly, Petra Kratochvíla, Patrika Ouředníka, Miroslava Petříčka a Jiřího Přibáně.

Über dieses Jahrhundertstück des irischen Nobelpreisträgers Samuel Beckett schrieb der Philosoph Günther Anders: »Der Clown ist von einer Traurigkeit, die, da sie das traurige Los der Menschen überhaupt abspiegelt, die Herzen all Menschen solidarisiert und durch diese ihre Solidarisierung erleichtert … Die Farce scheint zum Refugium der Menschenliebe geworden zu sein: die Komplizenhaftigkeit der Traurigen zum letzten Trost. Und weiß auch die Tröstung nicht, warum sie tröstet und auf welchen Godot sie vertröstet – sie beweist, daß Wärme wichtiger ist als Sinn; und daß es nicht der Metaphysiker ist, der das letzte Wort behalten darf, sondern nur der Menschenfreund.« Dreisprachige Ausgabe: Auf den Doppelseiten findet sich auf der linken Seite in der linken Spalte der französische, in der rechten Spalte der englische Originaltext und auf der rechten Seite – etwas größer gedruckt und über die gesamte Seitenbreite – die Übersetzung ins Deutsche.

Wie ein Postfräulein bei einem Aufstand den Sieg davonträgt. Ein britisches Postfräulein und sieben Kämpfer der Irischen Republikanischen Armee sind in einem Postamt in Dublin zusammengeschlossen. Draußen tobt der Kampf. Da beginnt die junge Gertie, einen Rebellen nach dem andern zu verführen. Wilde Schießereien und Liebesszenen wechseln sich ab. Den Briten, die den Aufstand niederwerfen, erklärt Gertie, die Rabauken hätten sich ungehörig benommen. Daraufhin werden sie erschossen, dürfen aber noch eine letzte Bemerkung machen: 'Man ist immer zu gut zu den Frauen.'

Spekulace vycházely v letech 1901–1902 v literárním čtrnáctideníku Bílá revue (La revue blanche). Výbor je doplněn několika texty ze satirického týdeníku Divoká kachna (Le Canard sauvage) a jednou ukázkou z italské revue Poesia. Souborné vydání Jarryho časopiseckých příspěvků vyšlo poprvé v roce 1911, toto vydání se opírá o reedici z roku 1969.

Im Winter 1942-1943 verfasst, ist "Aufruhr in den Andennen" Boris Vians erster Roman, ein vollständig ausgearbeitetes, originelles Werk, das mit Freude und Unbeschwertheit erzählt wird. Es ist ein direktes Beispiel für die Sprachwelt von Boris Vian, in dem sich die Elemente der (drolligen) Angst, der (komischen) Kriminalermittlung und des (absurden) Spionagegeschehens vermischen. Die Worte führen die Handlung, verweben sie, verwirren und lösen sie auf, während sie uns durch ihre Sprünge und Kapriolen zum Lachen bringen. Boris Vian entfaltet sich in zehn Charakteren, die sich von Auteuil bis Borneo verfolgen, in Strömen von Krötenblut schwimmen und sich fröhlich gegenseitig umbringen, während sie um ein geheimnisvolles Gerät, den barbarin fourchu, streiten. Eine Geschichte, die Boris Vian sich selbst erzählte, da er sie nicht in einem anderen Buch lesen konnte.

Experimentální próza Patrika Ouředníka, jejíž děj je zasazen do současné Prahy. Na půdorysu fabulační hříčky s detektivní zápletkou virtuózně rozehrává pestrou škálu stylistických i myšlenkových vtipů, jež mu slouží k sarkastickému pojednání českého dneška. Hlavními hrdiny knihy jsou pražští důchodci, detektiv a znásilněná studentka výtvarných umění. Ačkoli je kniha postavena na humoru, ironii a hře se čtenářem, za tím vším se skrývají nelítostně vystižené obrazy ze života, jež umí Ouředník vyhmátnout a zachytit jako málokdo v současné české literatuře.

Gargantua, budoucí otec Pantagruela, se po jedenáctiměsíčním těhotenství vynoří z levého ucha své matky a dožaduje se pití. Tato scéna je představena na začátku druhého svazku pětidílného románového cyklu Françoise Rabelaise, který byl poprvé vydán roku 1534. Gargantua se vyznačuje větší vyzrálostí a didaktičností než Pantagruel. Postava obra Gargantuy je obdařena vtipem, posedlostí jídlem a skatologickým humorem. Toto originální dílo světové literatury nabízí úvahy o jazyce, výsměch strnulé těžkopádnosti univerzitní vzdělanosti, ale především bezstarostnost a neomalenost, s níž Rabelais porušuje veškerá románová a vypravěčská pravidla. Rabelais žil v čase, kdy se život rozpadl na dva světy – antikizující vzdělanostní svět a praktický reálný svět. Tato nejistota a relativnost, kterou prožívá, vytvářejí jeho podivuhodně měnlivou stylovou formu.

To nie jest pean na cześć Europy. Wręcz przeciwnie. To krótki przewodnik po dziejach europejskiej nikczemności, arogancji, głupoty i szaleństwa XX wieku. To antypoemat prozą napisany przez ironicznego poetę i polihistora, który utraciwszy wiarę w prawdę historyczną bada dzieje Europy układając obok siebie odłamki jej rozbitego, wybrakowanego kodu cywilizacyjnego i budując na nowo zdania z nieodpornych wyrazów jej zmutowanych języków.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.