Rudolf Červenka Bücher

Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají. Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.

V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text

Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které  jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou  hrou  barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou  kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština

Niccolò Machiavellis 1532 veröffentlichte Schrift „Il Principe“ hat sich als „Der Fürst“ in die Weltliteratur eingetragen. In seiner Radikalität und der scharfen Trennung zwischen politischem Handeln und individuellen Entscheidungen überstrahlt Machiavellis Werk die politischen Theorien seiner Zeitgenossen. Er untersucht, was das oberste politische Amt ist, die verschiedenen Arten davon, sowie deren Erhalt und Verlust. Im Fokus stehen Herrschaftsbildung und -sicherung, wobei alle Handlungen des Fürsten an ihrem politischen Zweck gemessen werden: der Erhaltung der Herrschaft. Der Erfolg hängt nicht vom moralischen Wert, sondern von der Wirkung des Verhaltens ab. Dieser amoralische, erfolgsorientierte Rationalismus verstörte viele Zeitgenossen. „Machiavellismus“ wurde zum Synonym für Verschlagenheit, Amoral und Rücksichtslosigkeit in der Politik. Skrupellose Machtpolitik wird oft als „machiavellistisch“ bezeichnet, und die berühmte „Realpolitik“ beruft sich auf Machiavellis Werk. Im Laufe der Jahrhunderte wurde „Il Principe“ unterschiedlich interpretiert, zuletzt auch von der Managementlehre adaptiert, sei es in Führungsstrategien oder Karriereplanung. Dennoch lohnt sich ein Blick ins Original, denn „Der Fürst“ bietet eine realistische, zeitlose Analyse der Politik, in der staatliche Interessen stets über ethische Überlegungen gestellt werden.

Beauftragt vom Magazin »The New Yorker« fuhr der amerikanische Kriegsreporter John Hersey im Mai 1946 nach Hiroshima, um über die Ausmaße des Atombombenabwurfs zu recherchieren. Bei seinen Nachforschungen stieß er auf erheblichen Widerstand von Seiten der amerikanischen Besatzungsbehörde. Diese hatte schon am 19. September 1945 ein offizielles Verbot der Berichterstattung in Wort und Bild über die Folgen des Atombombenabwurfs erlassen. Trotz aller Schwierigkeiten gelang es Hersey, sechs Überlebende des 6. August 1945 zu interviewen. Sein Bericht erschien im gleichen Jahr in einer Sondernummer des »New Yorker« und erregte weltweites Aufsehen. Einer der von diesem Bericht Erschütterten war Robert Jungk, der diese Lektüre als »lebensbestimmend« beschrieb und ein Vorwort verfasste.

\"Der große Gatsby\" (1925) führt den Leser direkt ins New York der Goldenen Zwanziger. Jazzmusik, Wolkenkratzer, unerhörter Reichtum, finanzielle Leichtfertigkeit, Intrigen und grenzenlose Liebe - nichts fehlt in diesem meisterhaften Gesellschaftsportrait. Vor dem Hintergrund der lauten, wilden amerikanischen Moderne entfaltet der Roman die berührende Geschichte eines unheilbaren Romantikers. Früh schon erkennt der mittellose James Gatz, dass Erfolg eine Frage der Selbstdarstellung ist. Er beschliesst, dass aus dem \"armen Gatz\" der strahlende Jay Gatsby werden soll und spielt den Erfolgreichen, noch bevor er tatsächlich zu Reichtum kommt. Doch nicht alles läuft nach Plan. Während er als Offizier im Ersten Weltkrieg dient, verliert er Daisy Fay, eine Tochter aus reichem Haus, an einen Nebenbuhler. Aber so leicht gibt er nicht auf. Unweit ihres Hauses auf Long Island errichtet er eine traumhafte Villa, in der er rauschende Partys feiert in der Hoffnung, Daisy doch noch zurückzugewinnen. Eine Geschichte voller Intrigen, Betrügereien und Eifersucht beginnt. Subtil und symbolhaft erzählt Fitzgerald hier vom großen amerikanischen Traum - und dessen Scheitern. Für seinen Roman erntete er höcstes Lob von Autoren wie T.S. Eliot, Gertrude Stein und Ernest Hemingway. \"Der große Gatsby\" wurde mehrfach verfilmt, unter anderem 1973 mit Robert Redford und Mia Farrow in den Hauptrollen.

In "Der große Meaulnes" von 1913 wird das Abenteuer des Augustin Meaulnes im Landinternat Sainte-Agathe erzählt. Traum und Wirklichkeit verschmelzen in einer kunstvoll einfachen Sprache, die die Vertreibung aus der kindlichen Unschuld eindringlich darstellt. Der Roman erreicht eine Dichte, die mit der deutschen Romantik vergleichbar ist.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?