Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.
Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí. Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…
Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou hrou barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština
Niccolò Machiavellis 1532 erschienene Schrift 'Il Principe' hat sich als bedeutendes Werk der Weltliteratur etabliert. In seiner Radikalität und der scharfen Trennung zwischen politischem Handeln und individuellen Entscheidungen überstrahlt Machiavellis Werk die Schriften seiner Zeitgenossen. Er untersucht, was das oberste politische Amt ist, die verschiedenen Arten davon, sowie die Bedingungen für dessen Erhalt und Verlust. Im Fokus stehen Herrschaftsbildung und -sicherung, wobei sämtliche Handlungen des Fürsten an ihrem politischen Zweck gemessen werden: der Erhaltung der Herrschaft. Entscheidend ist nicht der moralische Wert, sondern die Wirkung des Verhaltens. Dieser amoralische, erfolgsorientierte Ansatz verstörte viele Zeitgenossen und führte dazu, dass 'Machiavellismus' zum Synonym für Verschlagenheit und Rücksichtslosigkeit in der Politik wurde. Skrupellose Machtpolitik wird oft als 'machiavellistisch' bezeichnet, und die berühmte 'Realpolitik' beruft sich auf Machiavellis Ideen. Im Laufe der Jahrhunderte wurde sein Werk unterschiedlich interpretiert, und in der modernen Managementlehre finden sich zahlreiche Adaptionen. Ob in Führungsstrategien oder Karriereplanung, Machiavellis Einfluss ist unübersehbar. Dennoch bleibt ein Blick ins Original lohnenswert, denn es bietet eine realistische, zeitlose Diagnose der Politik, in der die Interessen des Staates stets Vorrang vor ethischen Überlegungen hatten.
Beauftragt vom Magazin »The New Yorker« fuhr der amerikanische Kriegsreporter John Hersey im Mai 1946 nach Hiroshima, um über die Ausmaße des Atombombenabwurfs zu recherchieren. Bei seinen Nachforschungen stieß er auf erheblichen Widerstand von Seiten der amerikanischen Besatzungsbehörde. Diese hatte schon am 19. September 1945 ein offizielles Verbot der Berichterstattung in Wort und Bild über die Folgen des Atombombenabwurfs erlassen. Trotz aller Schwierigkeiten gelang es Hersey, sechs Überlebende des 6. August 1945 zu interviewen. Sein Bericht erschien im gleichen Jahr in einer Sondernummer des »New Yorker« und erregte weltweites Aufsehen. Einer der von diesem Bericht Erschütterten war Robert Jungk, der diese Lektüre als »lebensbestimmend« beschrieb und ein Vorwort verfasste.
\"Der große Gatsby\" (1925) führt den Leser direkt ins New York der Goldenen Zwanziger. Jazzmusik, Wolkenkratzer, unerhörter Reichtum, finanzielle Leichtfertigkeit, Intrigen und grenzenlose Liebe - nichts fehlt in diesem meisterhaften Gesellschaftsportrait. Vor dem Hintergrund der lauten, wilden amerikanischen Moderne entfaltet der Roman die berührende Geschichte eines unheilbaren Romantikers. Früh schon erkennt der mittellose James Gatz, dass Erfolg eine Frage der Selbstdarstellung ist. Er beschliesst, dass aus dem \"armen Gatz\" der strahlende Jay Gatsby werden soll und spielt den Erfolgreichen, noch bevor er tatsächlich zu Reichtum kommt. Doch nicht alles läuft nach Plan. Während er als Offizier im Ersten Weltkrieg dient, verliert er Daisy Fay, eine Tochter aus reichem Haus, an einen Nebenbuhler. Aber so leicht gibt er nicht auf. Unweit ihres Hauses auf Long Island errichtet er eine traumhafte Villa, in der er rauschende Partys feiert in der Hoffnung, Daisy doch noch zurückzugewinnen. Eine Geschichte voller Intrigen, Betrügereien und Eifersucht beginnt. Subtil und symbolhaft erzählt Fitzgerald hier vom großen amerikanischen Traum - und dessen Scheitern. Für seinen Roman erntete er höcstes Lob von Autoren wie T.S. Eliot, Gertrude Stein und Ernest Hemingway. \"Der große Gatsby\" wurde mehrfach verfilmt, unter anderem 1973 mit Robert Redford und Mia Farrow in den Hauptrollen.
Mit der Ankunft des schweigsamen, bäuerisch gekleideten Augustin Meaulnes in der Oberschule von Sainte-Agathe bricht für seine Mitschüler, vor allem für den jüngeren François, eine Zeit der zarten Träume und der wilden Abenteuer an. An einer Hochzeitsfeier auf einem geheimnisvollen Schloss verliebt sich Meaulnes in die schöne Yvonne de Galais. Doch unmittelbar nach der Feier verliert er sie aus den Augen und als er sie nach einer langen Suche wiederfindet, haben er und seine Freunde sich bereits so sehr in ein Wechselspiel von Liebe, Treue und Verrat verstrickt, dass es scheint, als könne Meaulnes nur noch hilflos dem Scheitern seiner Träume zusehen Kunstvoll verflicht Alain-Fournier in seinem einzigen Roman Traum und Wirklichkeit, Realität und Phantasie. Das 1913 erschienene Buch beschreibt wie nur wenige Werke die Stimmung jener Generation, die im Ersten Weltkrieg zugrunde gehen sollte zwischen Geborgenheit und Unbehaustsein, zarter Kindheitsnostalgie und ungestümem Tatendrang.
Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?
