Komentariát: Psychosociální mozaika o přetlaku

Buď A, B nebo C. Víc možností není. Co je pro někoho smyslem života, může být pro druhého nedostupné, a naopak. Velmi talentovaní lidé bývají zpravidla také velmi nemocní anebo je provází nějaká jiná třináctá komnata – tabu, které se bojí před ostatními odhalovat. A ze strachu o to, aby nepřišli o své postavení, svůj soukromý život tají a navenek se snaží působit coby nedobytná pevnost. Když však jejich křehkou schránku někdo naťukne, většinou se zasaženému již nedaří zpětně svoji masku, tedy ochranu před ostatními, znovu posílit. Jsou však i takoví, kteří pro svou rodinu a pro své nejbližší udělají vše a jsou schopni za ně obětovat i svou kariéru. To by mohl být i náš zcela ojedinělý, uměle vykonstruovaný a v podstatě nereálný hrdina, hudební skladatel Aleš, který v souboji sám se sebou hledá cestu, jak vzdorovat světu, který je díky jeho nemoci nastaven proti němu. Jak si své místo na slunci obhájí a za cenu jakých ústupků, to je věc diskuse; rozhodně ale tady tento člověk je, existuje a má právo, stejně jako ostatní bytosti, na svůj život. Postava Aleše se však vyznačuje znaky sebemrskačství a zbytečně se trápí, a proto, aby si svůj post tento (anti)hrdina vydobyl, musí dělat nezvyklé kroky, které jsou pěstmi na očích „normální“ veřejnosti. Autor o své hře uvádí toto: „Tuto hru jsem napsal ve svých 36 letech jako poslední, resp. jako poslední ,výkřik do tmy‘ (toto je vlastně Alešovo šťastné nebo naopak zoufalé zvolání na konci hry), na základě něhož reflektuji a obhajuji svou ostatní dosavadní tvorbu. Nikdy jsem se se svým počínáním nesešel s přílišným pochopením ze strany čtenářské či divácké veřejnosti a moje hry se zatím nedočkaly mnoha úspěšných realizací, protože mimo jiné nejsou ani svými závažnými či neobvyklými tématy koncipovány pro komerční úspěch – nejen proto, že by postrádaly vtip; jsou totiž veskrze sarkastické… Přesto beru psaní jako terapii a na názoru ostatních, jak vnímají mou tvorbu, si příliš nepotrpím…“