František Vladimír Lorenc

František Vladimír Lorenc (1872-1957) je významnou, avšak téměř zapomenutou osobností českého původu. V mládí projevoval talent pro jazyky a politickou angažovanost, což ho přivedlo k emigraci do Brazílie v roce 1893, aby se vyhnul vězení a vojenské službě. Usadil se v Rio Grande do Sul, kde pracoval jako farmář, tlumočník, učitel, ředitel školy a lékař. Lorenc je jednou z nejznámějších postav českého původu v Brazílii, vedle prezidenta Juscelina Kubitscheka de Oliveira a Jana Antonína Bati. Měl 13 biologických a několik adoptovaných dětí, přičemž se věnoval rozsáhlé literární činnosti v oblastech spirituality, poezie a jazykovědy. Zaměřil se na záchranu jazyků původních indiánských obyvatel a vytvořil jejich gramatiky. Na konci života ovládal 104 jazyků a jeho dílo zahrnovalo přes 80 svazků, včetně překladů z angličtiny a sanskrtu do portugalštiny. Jeho překlady české poezie byly oceněny prezidentem T.G. Masarykem. Navzdory znalosti mnoha národních jazyků se věnoval také esperantu, pro které vydal první učebnici pro Čechy. Kniha popisuje jeho dramatický a filantropický život a usiluje o obnovení zájmu o tuto významnou osobnost, po níž jsou pojmenovány instituce v Brazílii, včetně památníku. Lorencovo dílo a život si zaslouží větší pozornost v jeho rodné vlasti.