Nekonečné imprese

Imprese je dojem, vjem, nálada. Milan Mikulášek ten termín staví do čela sbírky, která v jednotlivých básních jde ještě dál za pouhé dojmy, až k jejich ohlasu v básníkově duši a k jejich domýšlení, k tomu, co znamenají pro život člověka. Autor postupuje od prostých textů japonského střihu až k závěrečným širokodechým skladbám. Zachycuje dojmy z přírody: Byla půlka srpna / a nikdo to nečekal, dobu, kdy zvoní umíráček léta a podzim se uklání v zahradách až po První nápor mrazu. Básník pak přebírá stráž od noční hlídky a přechází k dalším tématům: k době, kdy z prvního polibku stal se poslední, dotýká se umění (Při poslechu Stevieho Vaie, Mona Lisa). Objeví se biblické a náboženské motivy a také vzpomínka matky na padlého syna a závěrečné Requiem za hrdinu, který padl v bitvě, jež přinesla vítězství. Už někde uprostřed sbírky autor dospěl k jakési katarzi, která se vztahuje i na čtenáře: ze všech těch impresí vyrostou nevyřčená slova / na která jsme tak dlouho čekali. Milan Mikulášek tak splnil to, co naznačil podtitul jeho sbírky: O nalézání.