Žena, růže, písně, kosti

Mehr zum Buch

Pan Kubálek se tváří všelijak a docela dlouho mlčí. „A kde byste to chtěla dělat?“ „Našli bysme si naše místo. Mně by se moc líbila Lhota, jestli znáte, je tam prima lesík, dobře přístupnej i pro lidi s berlema. Anebo, pokud by ty lidi chtěli pak vlastní místo na rozptyl, což asi chtít budou, tak klidně u nich na zahradě. Vyrobili bysme jednu takovouhle pohřební sadu. Malou rozložitelnou slavobránu s bílým šifonovým hávem, kterou bysme mohli snadno převážet, stoleček, kožený desky na vzkazy, sadu per a pěkných papírů, kapesníčky, tu pánev na ohniště samozřejmě, pepo, zapalovač, a jedeš. Žádný černý smutný mašle, ale ani žádnej barevnej cirkus. A byl by to loučící obřad, kterým bysme my byli průvodci.“ Kubis na mě kouká, mlčí, mne si bradu. Nadechuje, vydechuje, až konečně říká: „Ale nebudete tomu říkat pánev.“ „Nebudu. Umíte hrát na kytaru?“