Svetlana Aleksievich Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

„Ganze Züge voller Frauen gingen an die Front“, erinnert sich eine ehemalige Rotarmistin im Gespräch mit Swetlana Alexijewitsch. „Es waren nicht mehr genug Männer da. Sie waren gefallen. Lagen unter der Erde oder waren in Gefangenschaft.“ Die Frauen waren „bereit, für die Heimat zu sterben. So waren wir erzogen.“ Sie waren nicht nur Ärztinnen und Krankenschwestern, sondern auch Fliegerinnen, weibliche Scharfschützen und Panzersoldaten. Und sie waren jung: „Ich war noch so klein, als ich an die Front ging“, erzählt eine ehemalige Scharfschützin, „dass ich im Krieg noch gewachsen bin.“ Und sie waren für ihr Leben traumatisiert. Sie erzählen der Autorin vom Tod und vom Töten, von Blut, Dreck und Läusen, von Kriegsverbrechen, von Verwundungen, Schmerzen, Hunger und miserabler Ausrüstung – und wie man sie vergessen hat, als es nach dem Krieg darum ging, die „Helden“ zu feiern. Das erschütternde Dokument einer ausgeblendeten Seite des Zweiten Weltkriegs: Rund eine Million Frauen haben in der Roten Armee gekämpft. Swetlana Alexijewitsch lässt sie zu Wort kommen.

Dne 26. dubna 1986 došlo k sérii výbuchů v reaktoru a budově černobylské atomové elektrárny, což vedlo k největší technologické katastrofě 20. století. Pro Bělorusko, s populací 10 milionů, to znamenalo národní tragédii. Během Velké vlastenecké války bylo na běloruském území zničeno 619 vesnic, po Černobylu ztratila země dalších 485 vesnic. Zatímco za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území, což představuje 2,1 milionu lidí, včetně 700 000 dětí. Po katastrofě se počet nemocných rakovinou zvýšil 74krát a úmrtnost vzrostla o 23,5 %, přičemž nejvíce obětí je ve věkové skupině 45 až 50 let. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž životy katastrofa zásadně ovlivnila, včetně vdov po hasičích, mobilizovaných vojáků, vysídlených rolníků a vědců, kteří nemohli informovat veřejnost. Text varuje před technologickou apokalypsou a zároveň kritizuje komunistický režim, jehož nedbalost a lži vedly k tragickým následkům katastrofy.

Doba z druhé ruky je výjimečné dílo autorky, která získala prestižní literární ocenění v Rusku, Evropě a USA. Kniha se zaměřuje na období po pádu komunistického režimu a rozpad sovětského impéria, kdy občané zažili zklamání a dezorientaci. Text je složen z desítek autentických hlasů, které autorka zaznamenala během rozhovorů s různými lidmi. Ti vyprávějí o svých vírách v sovětský systém, o válkách, gulazích a Černobylu. Před čtenářem se odkrývají rozmanité osudy, z nichž vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové považují srpen 1991, kdy se statisíce Rusů postavily proti pučistům, za vrchol svobodného vzepětí společnosti, avšak následovalo vystřízlivění. Kapitalismus byl vnímán jako velký supermarket, ale realita přinesla inflaci, zločinnost a korupci. Kniha nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Nutí čtenáře zamyslet se nad identitou Ruska, oblibou autokrata Putina a vnímáním Stalina. Zkoumá, proč je velkoruský šovinismus stále živý a militantnější. Dílo bylo oceněno řadou významných cen, včetně Prix Médicis a Mírové ceny německých knihkupců.

NEW YORK TIMES BESTSELLER This magnum opus by Svetlana Alexievich, the 2015 Nobel Prize winner, presents a symphonic oral history of the Soviet Union's disintegration and the rise of a new Russia. The Swedish Academy praised her for creating "a new kind of literary genre," highlighting her work as "a history of emotions—a history of the soul." Alexievich's documentary style blends individual monologues with a collage of voices, capturing the stories of ordinary people often overlooked in official narratives. In this work, she chronicles the fall of communism through the eyes of everyday Russians, revealing their experiences over the past thirty years. Through interviews from 1991 to 2012, she unveils the realities behind propaganda and media portrayals, offering a panoramic view of contemporary Russia. The voices reflect memories of oppression, terror, and famine, alongside pride, hope, and a collective struggle for a utopian future. This account of life after a powerful ideology once dominating a third of the world weaves a magnificent tapestry of human sorrows and triumphs. Critics acclaim it as a profound exploration of the human condition, essential for understanding contemporary Russia and a necessary historical narrative that resonates deeply.

Der Krieg, den die UdSSR 1979–1989 in Afghanistan führte, gilt als das „sowjetische Vietnam“. Eine Million Soldaten durchlebte das Grauen, mindestens 50.000 starben. Das Regime selbst verschwieg der Öffentlichkeit die brutale Realität des Kriegs. So wurden die verstümmelten Leichen der gefallenen Soldaten den Angehörigen nur in zugeschweißten Zinksärgen übergeben. Umso schockierter reagierte die Gesellschaft in Russland, als Anfang der 1990er Jahre das wahre Ausmaß der Tragödie bekannt wurde – auch durch Alexijewitschs mutiges Buch „Zinkjungen“. Darin lässt sie überlebende Soldaten, Krankenschwestern, Witwen und Mütter von Gefallenen zu Wort kommen und führt uns so das Trauma einer ganzen Gesellschaft vor Augen.