Petra Hůlová Bücher

Drei Frauenschicksale zwischen Tradition und Moderne Kürzlich in der mongolischen Steppe: Dzaja ist keine reine Mongolin und deshalb nicht recht anerkannt im Nomaden-Clan. Außerdem ist sie nur ein Mädchen. Als sie volljährig ist, geht Dzaja in die Stadt, um ihr Glück zu finden. Doch bald erkennt sie, dass sie in der Stadt das Mädchen aus der Steppe ist, eine Fremde. Berührend, bilderreich und gleichzeitig lakonisch schildern erst Dzaja, dann ihre Mutter und später Dzajas Tochter scheinbar ganz alltägliche Begebenheiten. Von der Rechtlosigkeit der Frauen in der Steppe, von der Sinnlichkeit und Farbigkeit des Nomadendaseins und von der Beliebigkeit und Kälte städtischer Kultur, die aber auch Freiheit bietet. Am Ende muss jede der drei Frauen für sich ihren ganz eigenen Weg finden und auf etwas verzichten, was eigentlich unverzichtbar ist: Auf das Alte zugunsten des Neuen. Oder auf die Freiheit zugunsten der Sinnlichkeit.

Im Jahre 1946 bricht der dänische Forscher Hablund Doran in die sibirische Eiswüste auf, in das kleine Dorf Charyn. Er ist fasziniert von dem so fremd anmutenden Leben der völlig abgeschiedenen Bewohner und möchte einen Dokumentarfilm über sie drehen. Doch er kommt nie wieder zurück. 60 Jahre später macht sich sein Landsmann, der Anthropologie-Student Erske Jenkel, auf den Weg nach Sibirien, um herauszufinden, was damals geschah.

Eine Liebe in New York Zwei Glücksritter in der Weltmetropole New York. Sie: eine junge tschechische Fotografin, er: Ramid, der vor 20 Jahren irgendwo im Nahen Osten nach Amerika aufgebrochen und in der Bronx gelandet ist. Als sie sich durch einen völlig unwahrscheinlichen Zufall auf einer Parkbank in Manhattan begegnen, hält er sie für die ihm von seiner Mutter geweissagte große Liebe. Es beginnt ein gemeinsames Leben inmitten der großstädtischen Wildnis, ein Liebesreigen zwischen den Verpflichtungen der Herkunft und den Hoffnungen und Gefährdungen der flirrenden neuen Welt.

»Für einen ganz und gar eigenen Mann hätte ich keine Zeit.« Eine halbwegs gebildete Prostituierte Anfang dreißig, die ihre Kunden in ihrem Prager Appartement empfängt, erzählt in einer überraschenden Mischung aus Vulgärjargon und poetischer Sprache atemlos von ihrem Denken und Sein. Religion, das Altern, die Männer und die Frauen, Sexualität, Konsum – über alles und jeden macht sich die Erzählerin atemlose Gedanken. Ihre ungeschminkten Weisheiten sind geprägt von fantasievollen Assoziationen, die den Leser nicht nur aufgrund der überraschenden Schlussfolgerungen, sondern auch wegen der Sprache von Anfang an fesseln. Selbst wenn sich der Lebensraum auf das Appartement und das Einkaufszentrum beschränkt, so weiß sie doch genug vom Leben, um es dem Leser um die Ohren zu hauen: bitterböse, oft zynisch und manchmal schmerzhaft. Petra Hulová wurde mit ihrem ersten Roman »Kurzer Abriss meines Lebens in der mongolischen Steppe« einem größeren deutschen Publikum bekannt. Ihr neuer Roman, meisterhaft übersetzt von Doris Kouba, zeigt die sprachliche Wucht der jungen Schriftstellerin. Ein sprachmusikalischer und provozierender Hochgenuss.

"The Movement's founding ideology emphasizes that women should be valued for their inner qualities, and not for their physical attributes. Men have been forbidden to be attracted to women on the basis of their bodies. While some continue unreformed, many submit--or are sent by wives and daughters--to the Institute for internment and reeducation. Our narrator, an unapologetic guard at one of these reeducation facilities, describes how the Movement started, her own personal journey, and what happens when a program fails. She is convinced the Movement is nearing its final victory--a time when everybody will fall in line with its ideals. Outspoken, ambiguous, and terrifying, this socio-critical satire of our sexual norms sets the reader firmly outside of their comfort zone."--Provided by publisher

Ak prestanete počúvať, môžete celkom stratiť sluch. Alfonz Trnovský, praktický lekár z malého mesta Brežany, sa celý život snaží zachovávať zdanie žiarivého, šťastného a spokojného človeka, ale skutočnosť je iná. Nechce počuť vlastné svedomie. A zatiaľ sa okolo neho nezadržateľne valí 20. storočie. Štyri režimy, židovská otázka, politické procesy, ŠTB... A rozličné ženy, ktoré má tak rád. Komu patrili kosti náhodne objavené v záhrade? Román Dom hluchého prevedie čitateľa dejinami Slovenska od tridsiatych po deväťdesiate roky v rozprávaní jeho syna Adama, ktorý sa prišiel rozlúčiť s domom, od ktorého sa nikdy nevedel odpútať. Rozpráva o vzťahu otca so synom, a o súvislostiach medzi minulosťou a pamäťou.

Veřejné angažmá spisovatelů v historii mnohokrát předznamenalo vzedmutí přelomových společenských změn. Role spisovatele jako intelektuála schopného zaznamenat společenské klima doby je těžko zastupitelná: dokáže zachytit dějiny, předvídat budoucnost, dotknout se neviditelného, bavit a učit zároveň a k tomu všemu ještě posloužit jako lakmusový papírek společenských poměrů. Šestice literátů ze šesti evropských zemí se v této knize zamýšlí nad tím, co po pádu železné opony nahradilo spor liberální demokracie a komunismu. Společně s nimi zde hledáme odpovědi na otázky, jakým způsobem se projevuje krize západní civilizace a co ji způsobilo, kam dnes ve sporu o liberální demokracii patří Spojené státy, kam Evropská unie, kam Střední Evropa a zajímá nás třeba i to, zda se náš prostor náhodou nemůže znovu ocitnout pod kontrolou autoritářské mocnosti. Hledáme odpovědi na otázky, na něž neexistuje jednoduchá odpověď, přesto se nám tu nabízí pohled, který je jiný, než jsou obvyklé deklamace politiků.

Hrdinka nového románu Petry Hůlové přijíždí do Čech, aby si vydělala. Příběh Olgy je výpovědí o nelehkém životě v cizí zemi. Vyprávění se pokouší vyrovnat se se stereotypy, týkajícími se jak Ukrajinců, českých zaměstnavatelů a neziskových organizací, tak žánru "gastarbeiterského románu", který životy svých hrdinů často redukuje na boj za slušnou materiální existenci a rodinné štěstí. V lehce ironickém tónu jsou zde zobrazováni všichni zúčastnění. Hlavní hrdinka není barvotiskovou obětí "zlých Čechů", ale živou bytostí s vůlí řídit svůj osud navzdory podmínkám, v nichž žije. Prostřednictvím Olžina příběhu poznáváme jak její minulost na Ukrajině, tak širší komunitu pražských imigrantů. Nakonec je ovšem všechno ještě trochu jinak, než si čtenář po celou dobu mohl myslet...

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi. ISBN 978-80-7215-585-8 je chybné

Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.

Pošesté přichází Petra Hůlová ke čtenářům s novým románem a pošesté překvapuje. Tentokrát provokativním tématem: dnešní českou skutečnost popisuje „očima poražených". Hlavní postava nového románu vnímá předlistopadový svět jako sice nedokonalý, ale nejlepší ze všech možných světů, zatímco proměnu společnosti po roce 1989 vnímá jako dobu plnou tolika omylů, že cítí potřebu aktivně a třeba i násilím vnutit ostatním svou představu o společenském dobru. Román je temnou groteskou, která upozorňuje na to, že všechno lze nahlížet ze zcela odlišných úhlů pohledu a že co pro jednoho člověka znamená nové možnosti a svobodu, může druhému člověku přinášet úzkost, prázdnotu a beznadějný pocit chaosu. Romány Petry Hůlové nikdy nehýřily optimismem, tento však zneklidňuje ještě o poznání více než ty předchozí, protože - ač se odehrává na půdorysu jednoho města a jednoho osudu - vytváří přesvědčivý obraz úplného zmatení jazyků bez možnosti dorozumění mezi lidmi.

Nový román Petry Hůlové, autorky románu Paměť mojí babičce, je niternou psychologickou sondou do nejintimnějších rodinných vztahů. Sledujeme v něm vyprávění dospívajícího syna a jeho matky, kteří ze dvou rozdílných osobních i generačních perspektiv nahlížejí život svůj i svých nejbližších. Ústředním tématem knihy je lidská samota, neupřímnost k sobě samému, sebeobelhávání. Petra Hůlová vnímá tragické pod povrchem všednosti, je mistrnou pozorovatelkou lidských povah, postojů a vazeb mezi lidmi.

Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

Ve svém první románu pro mládež kombinuje známá literátka prvky fantasy s dobrodružným příběhem a alternativní historií. „Opravdu jsem v naší koupelně viděl lišku?“ pomyslí si čtrnáctiletý Eda, když se mu zvíře poněkolikáté mihne před očima. Se sestrou Zuzkou, svým dvojčetem, políčí na šelmu granule. Ráno je v koupelně čeká další překvapení. Granule jsou pryč a v podlaze zeje veliká hluboká díra. Když do ní Zuzka vleze, najednou se kamsi propadne a Eda musí za ní, aby jí pomohl ven. Netuší, že se ocitli v tunelu vedoucím do jiné doby. Po pražských silnicích duní ruské vojenské kolony, ale děti se vojáků bát nemusí – staly se neviditelnými. Z náhodně získaných novin pak zjistí, že je 22. srpna 1968. Děti se rozhodnou vyhledat babičku, která celý život bydlí na stejné adrese. A když ji najdou, začíná dobrodružství, v němž se dostanou k lidem, o jakých dosud četli jen v učebnicích dějepisu, a na místa, kam se jen tak někdo nepodívá. Co kdyby se jim podařilo změnit běh dějin? Pomůže jim liška?