Jindřich Karásek Bücher

Wie hängen Theorie und Praxis, Geist und Natur, Welt und Ich, Zeit und Ewigkeit zusammen? Aus einer spezifischen Perspektive können diese disparaten Themen auf einen Nenner gebracht werden. Genau dies versuchen die Autoren, indem sie sich die Frage stellen, wie der Übergang vom einen zum anderen gelingt. Sie beleuchten die Knotenpunkte im Werke derjenigen Philosophen, die ihr Denken als ein systematisches begreifen und an den Grenzübergängen ihre Denkkraft unter Beweis stellen. Kant, Fichte, Schelling und Hegel nehmen somit klassische philosophische Fragen mit neuer Brisanz auf.

The problem of intersubjectivity or the problem of other minds is one of the most discussed philosophical problems in philosophy of the 20th century. In this century different solutions of this problem have been developed, not only in phenomenology and in critical theory, but also in analytical philosophy. In these approaches the philosophy of German idealism has been almost forgotten, despite the fact that in German idealism the problem of intersubjectivity was formulated for the first time in the history of philosophy. Through analysis of the texts of the German idealists, and through discussion of analytical philosophers, this book attempts to show that intersubjectivity is, for the philosophy of German idealism, in no way an epiphenomenon of self-consiousness, but rather an immanent part of self-consciousness, and therefore the way in which German idealism deals with this problem can be inspiring for its philosophical reflexion.

Einleitung – Zitationsweise und Siglen – I. Zur Methode der Phänomenologie des Geistes: A. F. Koch untersucht die Prüfung des Wissens als Maßstab. H. Gutschmidt thematisiert den Geltungssinn und die Geltungsgrenze der Einleitung. M. Sobotka vergleicht Hegels Einleitung mit seinen frühen Schriften. II. Zur Theorie der Erkenntnis: F. Schick behandelt das Erkennen vor dem Erkennen und die Implikationen eines erkenntnistheoretischen Programms. G. Kruck diskutiert die Kosten und Nutzen eines erkenntnistheoretischen Idealismus. J. Kunes analysiert Erscheinung und Ding an sich in Hegels Kant-Kritik. III. Zur Theorie des Bewußtseins: C. Iber beschreibt Hegels Paradigmenwechsel vom Bewußtsein zum Geist. J. Karásek beleuchtet Bewußtsein als Subjekt in Hegels Auseinandersetzung mit der neuzeitlichen Bewußtseinsphilosophie. K. Utz behandelt Selbstbezüglichkeit und Selbstunterscheidung des Bewußtseins. U. Schlösser analysiert den Bewußtseinsbegriff und die Beweisstruktur in der Einleitung. K. Vieweg diskutiert die „Umkehrung des Bewußtseins selbst“. IV. Beweisform und Systemstruktur: V. Rühle thematisiert die Zeitlichkeit des Absoluten und die Formproblematik spekulativer Erfahrungsprozesse. A. Oberauer kritisiert Mängel des mathematischen Beweises und das Absolute als Erkenntnisobjekt. J. M. Ripalda gibt Anmerkungen zu Heideggers Kommentar der Einleitung.

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její centrální pojem, a proto je mu v publikaci věnována největší pozornost.

Kniha je studií ke Kantově teorii krásna. Autor zasazuje Kantovu teorii do historického kontextu, když poukazuje na rozdíly v pojetí krásna u Kantových předchůdců (Baumgarter, Burke) a následovníků (Schiller, Hegel). Kantova koncepce je tak představena jako významný předěl ve vývoji estetiky. Autor poukazuje také na vnitřní souvislost Kantovy teorie krásna s jeho pojetím jednání a s jeho teorií poznání. Knihu lze chápat i jako systematicko-filosofický pokus o vyjasnění základních struktur, konstitutivních z hlediska naší zkušenosti s krásnem.

Soubor článků k Hegelově dialektické metodě (H. F. Fulda, D. Henrich, H. G. Gadamer, W. Wieland). Sestavili a předmluvu napsali J. Karásek a J. Chotaš. Sborník zkoumá struktury i cíle Hegelovy dialektické metody a konkrétní obsahovou produktivitu, která se projevuje při pojetí určitých konkrétních fenomenů v díle "Fenomenologie ducha".

Analýzy a interpretace k problematice vědomí a sebevědomí v německé filosofii od Wolffa po Hegela. Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu. V knize jsou analyzovány různé způsoby, v nichž byla tato bazální struktura zkoumána a dále rozvíjena. Již Kantův předchůdce Christian Wolff pochopil, že základním momentem této struktury je diference subjektu a objektu vědomí. Bezprostřední Kantův následovník Karl Leonhard Reinhold učinil tuto diferenci součástí věty, která se měla stát východiskem pro výklad veškerého vědění. Diference se tak stala principem vědomí. Tato okolnost byla však vnímána jako problém mysliteli, kteří následovali po Reinholdovi a snažili se rozvrhnout koncepce vědomí, v nichž by byla tato diference překonána, a to při východisku ze základní formy vědomí, jíž je sebevědomí. Za vrcholnou podobu tohoto teoretického úsilí lze považovat Hegelovu Fenomenologii ducha.

Soubor článků k vývoji této teorie ve Fichtových spisech (D. Henrich, J.-P. Mittmann, U. Pothast, J. Stolzenberg, H.-P. Falk, E. Dũsingová, J. G. Fichte). Sestavili a předmluvu napsali J. Karásek a J. Chotaš.

Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější. Autor přitom postupuje tak, že nejprve předloží vlastní interpretace vybraných pasáží z knihy O duši a Metafyziky a poté představí jejich interpretaci u Hegela. Tím se má stát zřejmou Hegelova hermeneutická korektnost a systematický význam jeho zájmu o Aristotelovo myšlení. Studii lze rovněž chápat jako pokus o zpochybnění v současnosti dominantního materialistického výkladu mysli, resp. ducha.