Henri Bergson Bücher

Gilles Deleuze beschäftigte sich früh mit Henri Bergson, der vor Sartre eine zentrale Figur der französischen Philosophie war. Seine Monographie »Le bergsonisme« (1966) gilt in Frankreich als Standardwerk und erschließt zentrale Begriffe Bergsons, während sie dessen kritische Auseinandersetzung mit den exakten Wissenschaften fortführt. Bereits 1957 stellte Deleuze einen Band mit Textauszügen aus Bergsons wichtigsten Werken zusammen, der hier unter dem Titel »Philosophie der Dauer« erstmals auf Deutsch erscheint. Dieser Band bildet die Materialsammlung zu »Bergsonisme« und markiert die Wiederentdeckung Bergsons in Frankreich nach dem Zweiten Weltkrieg. Deleuze’ geschickte Aneinanderreihung von Textpassagen aus »Zeit und Freiheit«, »Materie und Gedächtnis« sowie der »Schöpferischen Evolution« bietet einen umfassenden Überblick über Bergsons Denken. Im Fokus steht die Dauer, die nicht als starre zeitliche Abfolge, sondern als kontinuierlicher Wandel verstanden wird. Dauer ist das zentrale Konzept, mit dem die Philosophie das »immerwährende Fließen der Dinge« erfasst, im Gegensatz zu den experimentellen Wissenschaften. Alle Texte wurden von Margarethe Drewsen einheitlich neu übersetzt, und der Band fungiert als kompakte Einführung in Bergsons Philosophie.

Henri-Louis Bergson (* 18. Oktober 1859 in Paris; † 4. Januar 1941 ebenda) war ein französischer Philosoph und Nobelpreisträger für Literatur 1927. Er gilt neben Friedrich Nietzsche und Wilhelm Dilthey als bedeutendster Vertreter der Lebensphilosophie. (Auszug aus Wikipedia)

Bergson deutet die gesamte Wirklichkeit aus der metaphysischen Einheit des Lebens und entwirft auf dieser Grundlage eine intuitive Erkenntnistheorie, Psychologie, Naturphilosophie, Ethik und Religionsphilosophie. Bergsons Einfluss reicht über die Philosophie hinaus bis zur Existenzphilosophie und der Literatur u. a. Marcel Prousts. „Bergson beschreibt die Freiheit als existentielle Erfahrung und die französische Existenzphilosophie hat daran angeknüpft. Im Zeitalter postmodener Gleichgültigkeit und Beliebigkeit ist diese Auffassung zu einer ungewohnten Perspektive menschlichen Seins geworden. Aber vielleicht kann Bergsons Rede vom Tiefen-Ich, das im Akt der Freiheit manifest wird, davor bewahren, dass uns die schöpferische Fähigkeit, unser Leben von innen heraus zu gestalten, ganz abhanden kommt: Insofern ist Zeit und Freiheit ein immer noch oder wieder aktuelles Buch.“ Frankfurter Allgemeine Zeitung. Mit einem Nachwort „Anmerkungen zu Henri Bergson” von Konstantinos P. Romanòs

Der berühmte Philosoph, Psychologe und Nobelpreisträger sieht Moral und Religion nicht als starre Systeme. Neben dem Rationalen sind sie wesentlich geprägt vom 'elan vital, der beide erst beseelt, organisch wachsen und damit auch sich verändern läßt. Diese Wiederentdekcung einer verlorenen Dimension tut heute besonders not.

Was ist das Wesen des Lachens? Was steckt hinter dem Lächerlichen? In seinem eleganten Essay, der 1900 in der 'Revue de Paris' erschien und ein Jahr später als Buch veröffentlicht wurde, entwickelt Henri Bergson eine Theorie des Komischen als soziales Verhältnis. Er untersucht das Auslachen unter drei Aspekten: Bewegungskomik, Situations- und Wortkomik sowie Charakterkomik. Anhand zahlreicher Beispiele analysiert Bergson, weshalb uns etwas lächerlich erscheint und stellt fest, dass der Übergang vom Lebendigen zum Mechanischen, zum Automatismus, das Lachen hervorruft. Der Text behandelt bereits die zentrale Frage seines gesamten Werkes: wie das Lebendige, das 'Werden', beschrieben werden kann, ohne in die Begrifflichkeit klassischer Philosophie zurückzufallen. Darüber hinaus enthält 'Das Lachen' eine Theorie künstlerischer Kreativität, was Bergson zum Propheten einer Generation symbolistischer Künstler und Literaten machte. Die deutsche Übersetzung stammt von Roswitha Plancherel-Walter; im Anhang findet sich Bergsons Nachwort zur 23. Auflage von 1924.

Bergson deutet die gesamte Wirklichkeit aus der metaphysischen Einheit des Lebens und entwirft auf dieser Grundlage eine neue intuitive Erkenntnistheorie, Psychologie, Naturphilosophie, Ethik und Religionsphilosophie. Bergsons Einfluss reicht über die Philosophie hinaus auf die Existenzphilosophie und die Literatur. 'Denken und schöpferisches Werden' erschien zuerst 1939 auf französisch, auf deutsch erstmals 1946. Es ist das letzte Buch Henri Bergsons, eine Bilanz seiner philosophischen Lebensarbeit, eine ausführliche Rechtfertigung seiner philosophischen Methode.

In diesem großartigen philosophischen Essay, der zu Beginn des 20. Jahrhunderts geschrieben wurde, stellt Henri Bergson die Frage, warum die Menschen lachen und was die Bedeutung ihres Lachens ist. Die drei Texte sind durch dieselben Fragen miteinander Was ist es in der Sprache, das einen Witz lustig macht und warum bringt uns das Lustige zum Lachen? Worin bestehen die Funktionen des Humors? Wann ist eine Situation komisch? Wie andere Philosophen, Schriftsteller und Humoristen seiner Zeit beschäftigte sich auch Bergson mit der Dualität von Mensch und Maschine. Mit einer prägnanten und provokanten Denkweise formuliert der Philosoph eine feine Reflexion über das Lachen als bedeutendes Element unserer Kultur, die diesem Werk seinen berechtigten Status als große These über die Prinzipien des Humors verleiht.

The book is a facsimile reprint of a scarce antiquarian work, preserving its historical significance and cultural importance. Readers should be aware that due to its age, it may contain imperfections such as marks, notations, and flawed pages. This edition aims to protect and promote classic literature, offering an affordable and high-quality version that remains faithful to the original text.

The text explores the evolution of life and the development of the intellect, tracing an uninterrupted progression from simpler forms to humans. It illustrates how understanding has evolved as an extension of action, leading to increasingly sophisticated adaptations of consciousness to environmental conditions. This evolution suggests that our intellect is designed to ensure a precise fit between our bodies and their surroundings, enabling us to comprehend the relationships among external entities. One key conclusion is that the human intellect is particularly adept at engaging with inanimate objects. The publisher, Forgotten Books, specializes in reproducing rare and classic works, utilizing advanced technology to digitally reconstruct texts while preserving their original format. They aim to repair imperfections found in aged copies, though some may remain to maintain the historical integrity of the work.

Set against the backdrop of an ongoing conflict, this historical work explores the deeper implications of war on life and existence. It presents a thoughtful examination of the meaning behind the struggles faced during such tumultuous times. The publisher, Forgotten Books, emphasizes the preservation of the original format while addressing imperfections in the text, ensuring that this significant work remains accessible to readers interested in historical perspectives on war.

Filozofické dielo francúzskeho autora: Esej o bezprostredných danostiach vedomia, Dva pramene morálky a náboženstva, Vedomie a život. Obsahuje prejav H. Bergsona pri preberaní Nobelovej ceny za literatúru.

Pod názvem „Duchovní energie“ slavný francouzský filosof a nositel Nobelovy ceny za literaturu Henri Bergson shrnul na žádost přátel sedm svých psychologických a filosofických studií. Dotýká se v nich pozoruhodným způsobem témat, jako „Vědomí a život“, „Duše a tělo“, „Sen“, „Mozek a myšlení“ aj. Z těchto, zčásti přednáškových, textů je dobře patrný Bergsonův osobitý a svého času převratný způsob myšlenkové práce. V době zvýšeného zájmu o Bergsonovo dílo chce český překlad přispět k širší obeznámenosti s tvorbou tohoto inspirujícího autora.

Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889. Uvedl zde na scénu pojem „trvání“ („la durée“), jímž uchopuje vnitřní zkušenost jedince s časem, který – na rozdíl od času fyzikálního – není měřitelný, nýbrž kvalitativní. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času, nýbrž procházet kvalitativní změnou, stávat se neustále jiným. Bergson z tohoto zjištění vyvozuje důsledky pro úvahy o společnosti, o individuálním „já“ a o svobodě. Nabízí zde nejen soustředěné analýzy času či originální postřehy k problému svobody, ale i úvahy o nemožnosti redukovat vědomí na fyzické stavy.

Tato přednáška Henriho Bergsona (1859 - 1941) byla přednesena 28. 4. 1912 a pak publikována spolu s dalšími studiemi různých autorů ve svazku "Současný materialismus" v edici vědecké filosofie, vydávané redakcí Gustava Le Bon pařížským vydavatelstvím Flammarion.

Bergson a marqué l'importance de certains de ses " essais en conférences ", en les rassemblant dans deux recueils : L'énergie spirituelle en 1919, La pensée et le mouvant en 1934. Il faut donc tout à la fois replacer ces écrits dans ses recueils (et dans l'ensemble de son œuvre), et les lire pour eux-mêmes. Dans l'Introduction à la métaphysique (1903), il propose une méthode pour dépasser l'écart qui nous sépare du réel et de nous-mêmes. Texte décisif en lui-même, à la charnière de sa vie et de son œuvre, étincelle qui enflamma la controverse du " bergsonisme " en Europe et au-delà, il importe plus que jamais de le redécouvrir.

Opublikowana pierwotnie w 1934 roku praca Myśl i ruch to ostatnia książka Henriego Bergsona, którą można traktować jako jego testament filozoficzny. Oprócz wyboru rozpraw i wykładów z lat 1903–1923, takich jak Możliwe i rzeczywiste, Intuicja filozoficzna czy Spostrzeżenia zmiany, w tomie znalazł się też obszerny, dwuczęściowy wstęp, w którym Bergson omawia najważniejsze wątki swojej filozofii, ukazując ich genezę i konsekwencje. Znajdujemy tu autorską prezentację tak ważnych dla filozofii Bergsona idei, jak zagadnienie trwania, problem nicości i zmiany, a także omówienie kwestii metodologicznych związanych z intuicyjnym sposobem poznania jako podstawą badań filozoficznych. Bergson odnosi się również do zarzutów stawianych jego filozofii, wskazując na jej błędne interpretacje i przy okazji omawiając swój stosunek do innych projektów filozoficznych, takich jak filozofia krytyczna Kanta.

Henri Bergson (1859-1941) jest uznawany za jednego z czołowych francuskich filozofów, obok Kartezjusza i Sartre'a. Jego filozofia, określana jako intuicjonizm, jest sprzeczna z empiryzmem i skrajnym racjonalizmem. Bergson definiuje życie jako ciąg zmian i akt twórczy, a poznanie rzeczywistości odbywa się przez doświadczenie, a nie rozumowanie. Kluczowym elementem jego myśli jest lan vital, siła życia, która emanuje z Boga. Najważniejszym dziełem Bergsona jest "Ewolucja twórcza", ale już w "O bezpośrednich danych świadomości" z 1889 roku przedstawia zarys swojej koncepcji. Leszek Kołakowski wskazuje, że teoretycznym punktem wyjścia jest doświadczenie czasu i ruchu. Czas jest najbezpośredniej przeżywaną rzeczywistością, a jedynie teraźniejszość istnieje w psychice. Bergson krytykuje inteligencję, która zakłada, że świat jest nieruchomy, a ruch jest dodatkiem. Twierdzi, że rzeczy są mentalnymi krystalizacjami ruchu, co sugeruje duchową naturę świata. W "Ewolucji twórczej" autor bada intensywność przeżyć psychicznych, pojęcie trwania oraz wolnej woli, która jest trudna do analizy, ponieważ jest związana z naszą wolnością.

Trvání a současnost. O Einsteinově teorii relativity. Přeložili a úvodní studií opatřili Radka a Tomáš Vališkovi. V dubnu roku 1911 vystoupil na mezinárodním filosofickém kongresu v Bologni mladý fyzik Paul Langevin. V příspěvku, který vzbudil nevídaný ohlas, přednesl účastníkům konference tuto nabídku: Kdyby někdo toužil vidět budoucnost Země za 200 let, stačí jen nastoupit do obrovské dělové koule a nechat se vystřelit rychlostí, jež se blíží rychlosti světla, ke vzdálené hvězdě. Po roce cesty se může obrátit a začít se vracet zpět na Zemi. Zjistí, že zatímco on zestárl jen o dva roky, na Zemi běžel čas stokrát rychleji. Takové jsou podle Langevina důsledky Einsteinovy teorie relativity. Této překvapivé nabídce pozorně naslouchal také Henri Bergson. V následujících letech věnoval mnoho času studiu matematiky, fyziky a speciálně pak Einsteinovy teorie. Knihu věnovanou výhradně tomuto tématu, Trvání a současnost, dokončil v roce 1922. Dospěl zde k závěru, že existuje pouze jediný skutečný čas a mnohé Einsteinovy časy jsou jen matematickými entitami. Nemá tedy smysl podnikat cesty do vesmíru, protože cestovatel po svém návratu zjistí, že zestárl stejně jako jeho druhové na Zemi. Bergsonova kritika dlouho rezonovala odbornými kruhy a vzbudila rozsáhlou diskuzi, do níž se zapojili mnozí fyzici a filosofové.

Filozofické dielo francúzskeho autora: Esej o bezprostredných danostiach vedomia, Dva pramene morálky a náboženstva, Vedomie a život. Obsahuje prejav H. Bergsona pri preberaní Nobelovej ceny za literatúru.

Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejslavnějších textů francouzské filosofa, jehož literární tvorba byla oceněna Nobelovou cenou. Současný intenzivní zájem o Bergsonovu tvorbu svědčí o tom, že vzdor době, která nás od něj dělí, jeho myšlenky rozhodně nezmrtvěly. Nový překlad dočeštiny je veden mj. snahou kriticky se vyrovnat s překladem Václava Černého ze třicátých let, jehož jazyk i pojmosloví dnes již poněkud zastaraly, navíc Bergsonově terminologii není vždy nejvěrnější. Překlad je doplněn zevrubnou studií Tomáše Chudého.

Ce recueil, réunissant des conférences portant " sur des problèmes déterminés de psychologie et de philosophie ", montre comment Bergson élabore sa pensée à partir d'une analyse critique des méthodes et des résultats scientifiques de son époque. Spiritualiste, sa philosophie se veut " un retour conscient et réfléchi aux données de l'intuition ", qui, selon lui, permet de coïncider avec le mouvement libre et créateur de la vie et de l'esprit.