Cesty do utopie

Méně známá a dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikla během druhé světové války a vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Autor se zaměřuje na reformní pokusy 19. století, které reagovaly na důsledky Francouzské revoluce, a podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, které Marx označil jako „utopičtí socialisté“. Buber odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u těchto osobností, ale i u Marxe. Zkoumá konkurenci mezi různými ideovými východisky a kriticky se vyjadřuje k myšlenkám Proudhona, Kropotkina či Landauera. Autor tvrdí, že názorový střet různých reformních návrhů trpěl sklonem k abstraktním schématům, což vedlo k dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se mění, když Buber pojednává o zakládání kibuců, kde nachází nové předpoklady pro uskutečnění utopických ideálů. Opírá se o svou zkušenost s realizací kibuců a v závěru rozvíjí představu o zastupitelském systému, který by mohl zmírnit centralizaci a marginalizaci voličské masy. Buberovo dílo odkrývá rozměr jeho myšlení, který se v dosud přeložených knihách objevuje jen náznakově. Téma je aktuální a nabízí východisko z obtíží, které provázejí i současnou společnost, a zároveň slouží jako historické svědectví o době a ideovém zápasu.