Dítě džungle

„Ve Ztraceném údolí, u zapomenutého národa, jsem byla šťastná. Všude jinde na světě si připadám ztracená.“ Příběh Sabiny Kueglerové – jeden z nejneobyčejnějších osudů naší doby – začal, když jí bylo pět let. Tehdy odjela se svým otcem, německým lingvistou a misionářem, na Novou Papuu do Indonésie – ke kmeni, který ještě dnes vede život jako v době kamenné. Hluboko v pralese, ve „Ztraceném údolí“, si její rodiče pro sebe a své tři děti postavili dům, ke kterému bylo možné se dostat jedině po vodě nebo vzduchem. Malému blonďatému děvčátku se v džungli na první pohled zalíbilo. Naučila se lovit, lézt po stromech a plavat v řekách, kde se to hemžilo krokodýly. Věděla, jak šípem zabít jedovatého pavouka a rozdělat oheň bez zápalek. Namísto hranolků jedla pražený hmyz, místo žvýkaček žvýkala netopýří křídla. Naučila se, jak dovede být příroda krutá, ale také poznala, co znamená válka a nenávist mezi lidmi. U kmene Fayu, kde vyrůstala a kde se kdysi pěstoval kanibalismus, se každé provinění trestá smrtí. A přesto se děti tohoto kmene staly pro Sabinu bratříčky a sestřičkami. V sedmnácti letech rodiče poslali Sabinu do švýcarského internátu, aby tam dokončila školní vzdělání. Pro dívku, která se považovala za příslušnici kmene Fayu, to byla katastrofální změna. „Teprve tady jsem poznala, co je to strach,“ prohlásila. Všechno pro ni bylo nové – nevěděla, jak nakupovat, zdravit lidi, jak přecházet ulici. Dnes, po létech strávených v civilizaci, se už navenek přizpůsobila celkem dobře. Přesto se jí ale stýská po domově v džungli, ta palčivá touha v ní je stále živá. Touží vrátit se do džungle, aby našla odpověď na otázku, kam opravdu patří a kdo vlastně je – Fayu, nebo Evropanka? 32 s. barev. obr. příl. Volným pokračovaním této knihy je „Volání džungle“.