Vozataj : ohromující vzestup a pád nejstarší válečné techniky v dějinách

Tato jedinečná kniha mapuje vzestup i pád starověkých válečných a závodních vozů od Británie až po Koreu. Je vybavena mnoha ilustracemi a nabízí všezahrnující, fascinující pohled na tuto převratnou vojenskou techniku starověku i na její odkaz, jak se v neposlední řadě projevuje i v hollywoodské filmové tvorbě. Válečné vozy změnily podobu starověkého válečného umění. Vozatajové ovládli bojiště nejprve v Přední Asii a Egyptě, poté i v Indii a Číně. V bitvě u Kádeše v dnešní Sýrii byl málo zkušený faraon Ramesse II. roku 1274 př. Kr. málem poražen Chetity. Bojů se tehdy účastnilo na pět tisíc válečných vozů. Užití této válečné techniky názorně popisují indické eposy i čínské kroniky. Homérova Ílias vypráví o řeckých hrdinech na válečných vozech, útočících na Tróju. Roku 326 př. Kr. čelil Alexandr Veliký vozatajstvu v severní Indii a roku 55 př. Kr. stanul Julius Caesar na kentské pláži proti britským válečným vozům. Ačkoli lehlé dvoukolé vozy byly oblíbeným dopravním prostředkem bohů i králů, rychlá jízda v sobě skrývala mnohá nebezpečí. Je více než pravděpodobné, že faraon Tutanchamon zahynul v důsledku zranění, která utrpěl při havárii svého vozu. Vozatajské závody přitahovaly statisíce diváků právě pro riziko, které s nimi bylo spojeno. Byly natolik populární, že císař Nero neodolal a na voze taženém desetispřežím se osobně zúčastnil závodů na olympijských hrách – sice z vozu spadl, ale přesto získal první cenu. Rivalita mezi fanoušky vozatajských závodů bývala častou příčinou městských násilností. V Konstantinopoli si roku 532 po Kr. jejich výtržnosti vyžádaly 30 000 obětí na životech. Přesto se stále znovu objevovaly vozatajské hvězdy, k jakým patřil Porfyrios. Ten si udržel postavení šampiona ještě po šedesátce. Díky jemu se zrodilo úsloví, že „vozataj vítězí nikoli silou svých paží nebo rychlostí spřežení, ale díky svému ostrovtipu“.