Živote, díky, aneb, Každý má svého anděla

Autorka úspěšných knížek Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli a dalších, která žije v jižních Čechách, se ohlíží, vytahuje šuplíčky vzpomínek, převíjí si kus toho úžasného filmu zvaného život. Jen tak, bez scénáře. Otevírá svou bolavou třináctou komnatu stejně tak jako truhlu plnou radosti. „Pootevřela jsem tedy ony zavřené dveře a nakoukla aspoň trochu pod víko truhly. Psala jsem a přitom plakala. Psala jsem a hodně jsem se taky smála. A za to všechno, za slzy, smích, radost i bolest, za to ti, živote můj, díky,“ píše autorka