Promluv k nám o lásce

Knihy, jako je Prorok, jsou ve skutečnosti daleko posvátnější než ty, které se za svaté vydávají. Umožňují nám zachytit záblesk téže zkušenosti, která stála za jejich vznikem. Velikost onoho prožitku nelze vtěsnat do slov, ale něco přec... snad ani celou růži ne, jen pár okvětních lístků... A ony jsou důkazem, že růže existuje. Stačí, abyste otevřeli okno; vánek je pak může přinést k vám. Lístky, které spolu s vánkem proniknou do nitra vaší bytosti, jsou pozvánkou z neznáma. Jsou voláním Boha, jenž vás vybízí, abyste se vypravili na dlouhou pouť. Bez této pouti ztrácí váš život smysl, vázne a drhne, vy sami nemáte smysl – a ve skutečnosti ani nežijete. Člověk se stává hledající bytostí ve chvíli, kdy si uvědomí, že tato světská existence není všechno. Že život musí zahrnovat mnohem víc. Že skrývá poklady, o nichž nemáme tušení. Jinak by to byl jen kolotoč ranních vstávání, snídaní, odchodů do práce a návratů domů, kolotoč, který se od kolébky k hrobu točí stále stejně. Dokud se nestanete hledajícím, budete dál jen dýchat vzduch a přežívat a zemřete, aniž si vůbec uvědomíte, co je to život. Požehnaný člověk je ten, který se stal dveřmi do neznáma, dveřmi k tajemstvím a mystériím. A Chalíl Džibrán se v Prorokovi těmito dveřmi stal. Milujte jeden druhého, nečiňte však z lásky pouto: nechť je raději mořem, vlnícím se mezi břehy vašich duší. Zpívejte, tančete a radujte se spolu, ale dopřejte si chvíle samoty, stejně jako jsou osamoceny struny loutny, a přesto se zachvívají touž hudbou. Dejte druhému své srdce. Ne však do držení, neboť vaše srdce může držet jen ruka Života. Stůjte při sobě, ne však příliš těsně, neboť pilíře chrámu stojí odděleně a dub neroste ve stínu cypřiše, ani cypřiš ve stínu dubu.