Deník 1952

Svébytný letopis, svébytná kronika, svébytné svědectví – to vše bychom mohli říct o zcela mimořádném díle významného českého výtvarníka Vladimíra Fuky (1926–1977). Jakoby mimoděk pořízené, ale přesně datované obrázky a skici (dcera tohoto slavného ilustrátora především dětských knih ve své předmluvě dosvědčuje, že její otec si nikdy nic nepředkresloval a tvořil takříkajíc rovnou načisto), opatřené skoupými titulky či pár řádky úvah, se střídají s novinovými výstřižky či dobovými fotografiemi z časů vskutku nejzuřivějšího a také nejkrvavějšího budování československého socialismu. Vše dohromady pak tvoří monumentální celek, který o počátku 50. let minulého století vypovídá v mnoha ohledech plastičtěji, mnohotvárněji a věrněji než rozsáhlá historická díla. O vynikající výsledek se jistě zasloužilo i pečlivé nakladatelské, grafické a polygrafické zpracování celého díla, které jeho účin na čtenáře a diváka ještě znásobuje. Ve Fukově Deníku 1952 je málo slov, ale o to více drásavých a tragických sdělení. Co do oné univerzální sdělnosti si toto dílo nezadá s Letem let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové či Celým životem Jana Zábrany, k nimž Deník 1952 v doslovu přirovnává kunsthistorik Jan Rous.