Pohádky pro pana Izru

Krátká vyprávění na dobrou noc ze všech koutů světa o tom, jak i ty nejmenší věci prožívají velká a neobyčejná dobrodružství. Kateřina Klaricová se řadu let věnovala teorii fotografie, podílela se na publikacích a katalozích Chochola, Ludwig, Straka, Tmej (Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 1980), František Drtikol (Panorama, Praha 1989) či Česká fotografie v exilu (Host, Brno 1990). Svou původní beletristickou tvorbu začala publikovat až v roce 2000, kdy vydala v nakladatelství Baobab v „edici pro malé i velké“ Pohádky pro pana Izru. Označení „pohádky“ z titulu knížky zní poněkud nepřípadně. Z žánrového hlediska jde spíše o jakési poetické črty, které se někdy opravdu blíží k pohádkovému vyprávění, jindy zůstávají jen v poloze imprese, nadýchaného snového obrázku. Název však lze chápat i mírně ironicky: možná pro bájného mužíčka Izru to jsou „pohádky“, pro autorku ne. Ve vzduchu totiž nechává viset napětí mezi fantazií a skutečným prožitkem, viz i uvození celé knihy: „Pana Izru jsem potkala v Praze na Karlově mostě... Drobný mužíček v potrhaném kabátci mě už z dálky zdravil a chtěl si se mnou povídat... Usadili jsme se do jeho skleněné koule, pluli jsme světem a já jsem mu vyprávěla příběhy ze svého života.“ Pohádky pro pana Izru nepřinášejí žádné převratné děje, zápletky ani postupy, spíše jsou tichým podobenstvím o magičnosti světa v kterémkoli jeho střípku. Jako pověstná proustovská vůně koláčku namočeného do čaje před námi vyvstává křehký svět barev, vůní, světla, stínu, peří, prachu a – snění (podobnou subtilnost nalezneme třeba v pohádkách Jana Zrzavého). Texty lehoučké jako pavučina nezapřou žensky jemné a citlivé vidění světa. To ale neznamená, že jde o nějaký falešný vyumělkovaný pohled za zavřenými víčky; v prolukách svého „stínového divadla“ říká autorka mimoděk i cosi podstatného o svobodě (O rajce a kolibříkovi), pomíjivosti věcí (Ibišek a kočka Irina v okně), o bezpráví (Modré pírko a Indka s mandlovýma očima či Vlasy z hadí kůže pro Martina, což je fantaskní připomenutí příběhu věznění básníka a rebela I. M. Jirouse, viz Magorovy dopisy, Torst, Praha 20005). Klaricová ráda mění úhel pohledu, aby nahlédla svět z různých stran a hlavně z odstupu. Někdy se na něj dívá z hlubin: „V moři jsem se potopila a plula pod vodou a dívala se zespoda, jak je hladina nádherná a jak se houpe.“, nejčastěji však pozoruje svět z výšky plujíc v Izrově skleněné kouli, ve žvýkačkové bublině či očima tanečnice, která se „chtěla povznést nade všechny a uvidět tu osvětlenou nádheru shora z větví bílé šumící břízy. Vyskočila tedy a vyletěla hluboko do noci, vznášela se jako polštář a usedla nejdříve na větev. Pak jí ale do oka zasvítila hvězda, a tak jí to nedalo a rozletěla se nad slavnost. Zvuky i lidé se vzdalovali a ona plula tmou... Slavnost z výšky vypadala jako oheň v husté tmě a lampiony svítily jako malé světlušky.“ Vypravěčka putuje se svým pohádkovým posluchačem světem, tudíž se mění i místa děje – od Holandska přes Madagaskar a Peru až do Indie, což jistý kritik nazval „demonstrativním kosmopolitismem“ a dokonce v pejorativním smyslu „usilovnou snahou o mezietnické a mezikulturní porozumění a toleranci“. Na autorčinu obhajobu uveďme, že každý střet s cizí kulturou se děje většinou ústrojně, byť bez dlouhého vysvětlování. Jiná zem je jako jiný vesmír, vycházející ovšem ze společných kořenů, z jedné podstaty. A rozdíly „u nich a u nás“ překonává autorka především prostotou svého až dětsky vnímavého pohledu. Ostatně, ke změně optiky spisovatelka nutně nepotřebuje změnu stanoviště. Někdy postačí jen malý skřítek, aby posunul naším těžkým hmotným světem, jindy proměna vypravěče (kámen, levandule) anebo vržený stín, díky němuž se domovní půda změní v pyramidu a rázem se ocitneme v zázračnu, na hraně mezi bděním a snem, v matném tušení, co je obraz a co skutečnost. Svět Kateřiny Klaricové je velmi barevný (navenek i uvnitř), resp. výtvarný, což podtrhují okouzlující ilustrace Veroniky Holcové (upomínají na Toyen právě v pokusech o kresbu pro děti). Příznačný je kupř. opakující se motiv postavy, která má místo hlavy jen velké oko – i Klaricová jako by své texty „psala okem“. Velkou roli hraje také to, že ilustrace nejsou doslovné, nýbrž jde o vzácný průnik dvou imaginací, který obohatil oba světy. Nakonec zmiňme ještě jednu výtku kritiky. Autorčina těkavá fantazie prý porušuje pravidla a řád, jež musí strukturovat i imaginativní dílo. Jisté trhliny v logice sice její text vykazuje, ale jde spíše o záměr. Klaricovou je třeba číst pozorně, další větou se můžeme ocitnout o sedmimílový krok dál a žádného vysvětlení se nedočkáme, naopak, ony trhliny slouží k našemu domýšlení, dotváření. Jak napsal kritik Petr Kukal: „Ocenění si... zaslouží práce s personifikací a občasná specifická lyričnost textu, jakou známe třeba z Nezvalových Věcí, květin, zvířátek a lidí pro děti, která staví na tom, že příčinná souvislost dějů je prezentována pouze jako jejich časová následnost a naopak.“ Nezastírám, že ne vždy se autorce povede vybudovat svou stavbu na špičce jehly, někdy se její křehký svět rozpadne a roztříští. Je to balancování na vlasovém mostu nad propastí banality, ale ve většině případů to „ustojí“ a napětí z pádu pak dává textu chvění a bezbrannost. Jako literárně-výtvarně-grafický celek představují Pohádky pro pana Izru nepominutelný počin.