Pohřbívání živých

Románové vyprávění začínající atmosférou konce r. 1967, pokračuje v rámcovém líčení některých událostí r. 1968, příjezdem okupačních vojsk, ale hlavně se zabývá následným nástupem normalizace, jak jej pociťovali pracovníci ostravského rozhlasu. Drozdovy prózy svědčí nejen o vyváženém stylistickém umění, o všestranné znalosti života i s jeho drsnými a cynickými polohami, ale zároveň i o jemném cítění, jež obestírá vyprávěné příběhy. Snad nejvíce autentických zážitků vložil do psychologicky zaměřené prózy Pohřbívání živých (1993) o rozhlasových odvážlivcích, kteří se nebáli na vlnách éteru vzdorovat drtivé převaze vojsk Varšavské smlouvy, až k době postupného lámání některých charakterů, až k okamžikům sebepoplivání a podtínání druhých.