Vendulka a princ, aneb, O neporazitelnosti staré hrušně

Knížka, kterou teď asi držíte v ruce, je i není pohádka. Dějí se v ní totiž věci, které se ve skutečnosti stát nemůžou, ale i věci, které se ve skutečnosti už dějí, nebo dít můžou... Jako když se v bohem zapomenuté krajině objeví jezdci s pilami a sekyrami a začnou kácet starou hrušeň. Nejstarší dcera hospodáře Vendulka se jim statečně postaví a i když se jí tak úplně nepodaří jim v tom zabránit, uslyší hlas umírajícího stromu: naber si mou mízu a budeš rozumět všemu živému a ono tobě. A skutečně, veškeré živočišstvo, komáry a hmyzem počínaje, krysami a hady konče, pomůže Vendulce dostat se i z těch nejbeznadějnějších situací. Když se člověk a příroda spřátelí, získají oba. Správným klukům se určitě bude líbit, jak ptačí letky bombardují svým trusem přesily ozbrojených drábů anebo nafoukané, snobské a naparáděné dvořanstvo. A holky by zase mohlo zajímat, jak to dopadne, když se do Vendulky, vydávající se kvůli většímu respektu za mladíka, zamiluje princezna Miroslava. A dříve narození by se mohli s úlevou zasmát hlouposti těch, kteří uvěřili slibům stále většího a většího bohatství a zároveň i naznačit potomstvu, jak se takový stále komfortnější a komfortnější život podepisuje na naší matičce Zemi. Mohlo by tak dojít k tomu, co odborníci nazývají „rodinná mezigenerační komunikace“.