Husité na Žižkově. Pomíjivá paměť pražské periferie

Nápad vztyčit na Vítkově Žižkovu jezdeckou sochu dostal stavitel Karel Hartig roku 1862 a krátce nato vzniká v jeho pracovně regulační plán budoucího Žižkova. Vychází z vlasteneckého konceptu čtvrtě jako místa historické paměti s názvy ulic a prostranství odkazujícími na husitství. Obdiv k husitům byl vlastní také první republice a domnělá sociální pokrokovost tohoto pozdně středověkého hnutí se hodila komunistickému režimu, ktery z něj učinil ideologicky nástroj. Politická pnutí se propisovala do mapy Žižkova novymi názvy, zatímco se obraz lokality v obecném povědomí měnil: husitská tradice ztrácela na naléhavosti a čím dál tím silnější se stávala legenda „rudého“ Žižkova, kterou české společnosti vnutili komunisté. Petr Čornej podává historii Žižkova s charakteristickou vypravěčskou brilancí jednoho z opravdových literátů mezi historiky. V knize cítíme trochu nostalgie po zanikajícím duchu místa a mizející atmosféře seifertovských „všech krás“, jež stále více podléhají technokratickým vizím. Husité na Žižkově však nejsou memoárem, nýbrž knihou historickou, ve které Čornej líčí příběh kulturních, sociálních, stavebních, politických i ideologických proměn čtvrti.