Do vnitrozemí

Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána. Nikdo si na nic nehraje, a pokud ano, dlouho mu to nevydrží. Není to veselý svět, ale není ani beznadějný, a hlavně — je náš. Okamžik, jeden z tisíce, kdy člověk udělá krok stranou a seskočí z pojízdného pásu vlastního života: vypne telefon, ať si všichni trhnou, ráno kdovíproč neodejde do práce, jen tak se opije s cizincem, nabídne azyl nuzákovi či rozkope vlčí máky v květu. To je ten okamžik, kdy se život otevírá a puká, objevuje se cesta nebo propast nebo cesta na dno propasti. Tihle hrdinové vědí, že záleží jen na nich, kolik toho prožijí a co si ze života urvou. Jejich nejbližším společníkem je samota, i když vědí, že ticho, které ji provází, bývá smrtící a někdy musejí křičet jako na lesy. Jednou odpoví jen ozvěna, ale jindy volání dolehne k uchu druhé bytosti.