Ves ve vzduchu
Autoren
Mehr zum Buch
Román líčí dobrodružnou cestu expedice Francouze Maxe Hubera a jeho přítele, Američana Johna Corta, kterou podnikli z města Libreville ve Francouzském Kongu (dnes jde o hlavní město Gabonu) k řece Bahar-el-Abiad (jeden z přítoků Čadského jezera). Na zpáteční cestě narazí výprava na neprostupný les, u kterého je napadena stádem divokých slonů, kteří výpravě rozdupou veškeré vybavení. Své životy zachrání pouze útěkem za neprostupnou hradbu stromů. V lese naleznou řeku a na jejím břehu nejprve vor a pak předměty, které patřily již několik let nezvěstné výpravě Němmce doktora Johansena. Ten navázal na výzkumy amerického badatele Garnera, jenž podnikl výzkumy opičího zvukového projevu. Natáčel opičí skřeky na fonografické válečky a zkoumal opice také přímo v Africe, aniž dospěl k významnějším výsledkům. Profesor Johansen se domníval, že v opičích skřecích rozeznává slovo „whouw“ pro potravu, „šeny“ pro nápoj a „jek“ pro pozor. Proto se vypravil po konžské řece Ubarri do nitra Afriky, kde se ztratil. Max Huber a John Cort se rozhodnou proplout lesem na nalezeném voru. Vor však v peřejích ztroskotá a oni jsou nuceni prodírat se neprostupným lesem. Náhle jsou přepadeni velikou hordou jakýchsi opic a odvlečeni do vesnice, která je vybudována na vrcholcích stromů. Její obyvatelé tvoří zřejmě „chybějící článek“ mezi opicí a člověkem. Především ženy těchto tvorů se velice podobají druhu homo sapiens. Wagddijové, jak sebe sama tvorové nazývají, mají vlastní řeč a svého náčelníka nazývají Mselo-Tala-Tala, což znamená Otec-zrcadlo, čili Muž s brýlemi. Není to nikdo jiný než učený profesor Johansen, který při pobytu mezi Wagddiji zešílel, a jemuž jako poslední zábava zůstala hra na flašinet, který si vzal na výpravu sebou, protože s jeho pomocí chtěl otestovat smysl těchto tvorů pro hudbu. „Ves ve vzduchu“, kterou Wagddijové obývají, se jmenovala Ngala. Byla vybudována na vzájemně propletených kmenech a větvích afrických sykomor (platanů) ve výši třiceti metrů. Její obvod činil pět kilometrů a se zemí jí spojoval žebřík. Zajmutí členové expedice se mohli po vesnici volně pohybovat, ale odejít z ní nesměli. Když však progfesor Johansen uspořádal „koncert vážné hudby“ (šlo o jeho hru na flašient), po kterém následovala oslava vrcholící pitkou, podařilo se všem uprchnout.