Dana Gálová Bücher

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Zrod a taje hudby. Co všechno vydává zvuky? Co je ticho? Co je vnitřní sluch? Síla zvuku, hluboké a vysoké tóny, to všechno patří k hudbě. Co je rytmus a jak jej zapisujeme? Co je melodie?

Olyasféle ez a könyv, mint a régi füves könyvek, amelyek egyszerű példákkal akartak felelni a kérdésekre, mit is kell tenni, ha valakinek a szíve fáj, vagy elhagyta az Isten. Nem eszmékről és hősökről beszél, hanem arról, aminek köze van az emberhez. Írója tanulva akarja tanítani embertársait, tanulva a régiektől, a könyvekből, azokon keresztül az emberi szívből, az égi jelekből. Elemi ismereteket kíván közvetíteni az emberi élet alapigazságait illetően. Márai Sándor 1943-ban írott művét Epiktétosznak, kedves Marcus Aureliusának, Montaigne-nak és valamennyi sztoikusnak ajánlja, akiktől a hatalomról, a jókedvről, a félelemmentes életről tanult.

Mit einem brüsken «Nein» antwortet B. auf die harmlose Frage eines Bekannten, ob er Kinder habe. Und so unerbittlich weigerte er sich in seiner Ehe, Kinder zu zeugen. In einem großen Monolog begründet der Erzähler seine scheinbar schockierende Absage. Eine «Todesfuge in Prosa, die in ihrer ergreifenden Schönheit noch einmal das gesitige Erbe des Abendlandes aufleuchten läßt, bevor es im Grauen von Auschwitz untergeht.» (Neue Zürcher Zeitung)

Die Mutter ist tot, und die erwachsenen Kinder kommen beim Vater zusammen. Aber wovon reden, wenn nicht vom Hilflosen und Lächerlichen und Deplatzierten angesichts des Todes? Wie anders reden als in »Hilfsverben des Herzens«? Auch wenn der Erzähler sich im Vorwort Mitleid verbietet und mit Handke behauptet, seit dem Tod der Mutter ganz literarische Erinnerungs- und Formulierungsmaschine geworden zu sein - der Tod löst in dem erwachsenen Sohn eine Trauer aus, die sich im Sturm widerstreitender Gefühle Luft macht. Die Hilfsverben sind ein Tempel für die Mutter: hochliterarische, mit Zitaten der Weltliteratur von Borges über Pascal bis Wittgenstein durchschossene Epitaphe, auf die sich Esterházy in seiner neuesten Veröffentlichung Keine Kunst (Berlin Verlag, 2009) bezieht - und ein bewegendes Buch.