Jirásek nás v této selance seznamuje s maloměstskou Litomyšlí let 1847 a 1848, zvl. pak s jejími filosofy, ne s těmi, „kteří pravdu každé věci znají“, ale s těmi jimž „bujná krev v mladém těle kolovala, kteří zpívali, dychtili a milovali, s nimiž dívky, jinak bradatých učených filosofů nic si nevážící, rády se bavily, ba je milovaly“. Novela se dělí na dvě části, ve dvě revoluce: první o majales, květnovou slavnost, kterou studenti přes přísný zákazhradecké konsistoře přece v Nedošínském háji uskutečnili, a druhou, historickou, o politickou svobodu r. 1848. J. psychologicky věrně zachycuje, jak působil revoluční rok na jednotlivé hrdiny, mužného vlastence Vavřenu, dobrosrdečného šprýmaře Frýborta, tragického Špínu, který padl v Praze na barikádách, zamilovaná děvčata, „matku studentů“, starou pannu slečnu Elis, ale také na místní němčící honoraci, representovanou nejvýrazněji omezenýmbyrokratem, panem aktuárem Roubínkem, majetníkem obrazu Herodesa, jenž se z pomyšlení na konstituci až k smrti rozstonal. „Fil. hist. je tak mladistvě svěží nejen proto, že jedná o studentech, ale i proto, že duch těchtostudentů ovládá všechno, i samého autora: a dále, že duch těchto studentů jest opravdu mladý, že věští příchod nové, lepší, svobodnější generace a tím i nového, lepšího života.“ (Podle Zd. Nejedlého.)
Rudolf Klimovič Bücher
Výbor chce přiblížit Weissovy prózy fantastické, a to ze všech etap jeho spisovatelské dráhy. Deset próz tohoto výboru dokumentuje celou šíři autorovy fantazie - od próz horečnatého vidění přes povídky hyperbolicky zpodobňující reálné děje až po prozaické meditace na fantastické téma.
Výbor z fantaskně laděných próz Jana Weisse, který uspořádala Lenka Ščerbaničová.
Pověsti národní: Kytice Poklad Svatební košile Polednice Zlatý kolovrat Štědrý den Vodník aj. Výbor z prvotin, písní a překladů: Řevnivý Dobrou noc Tulák Žežulka aj. Výbor uspořádala, medailón o autorovi a ediční poznámku napsala a biografickou tabulku sestavila Marie Řepková. Edičně připravil a textologickou část ediční poznámky napsal Rudolf Skřeček. 22-016-82
Povídky karlštejnského havrana patří k nejoblíbenějším knihám Václava Beneše Třebízského. A právem. Třebízský se tu v povídkách, spojených mezi sebou v jeden organický celek vyprávěním staletého havrana z Karlštejna — je to jakési ztělesněné svědomí historie — nabádavě obrací především k mládeži, aby se učila žít z historie svého národa, z jejích období slávy i z dob poroby. Je pravda, že Třebízský — na rozdíl od Jiráska a Wintra — nerozlišuje historická fakta od smyšlenek, že přemíra citové zaujatosti a horečnost, s níž psal své práce, mu mnohdy nedovolovaly proniknout hlouběji v podstatu věci a leckdy snižovaly uměleckou hodnotu jeho děl. Jedno však měl Třebízský s nimi společné. Citlivý smysl pro sociální nerovnosti, který především určoval jeho dílo. Uplatňovalo skutečně důsledně myšlenku vlasteneckého působení literatury na nejširší vrstvy národa, stalo se lidovým čtením v tom nejkrásnějším smyslu slova.