Bärenreiter Praha s.r.o Bücher

Škola hry na příčnou flétnu pro začátečníky, text v jazyce českém a německém.

Jiří Jirmal (1925) - česká kytarová legenda 20.století. Na kytaru hrál od mládí, a to především jazzovou hudbu. Odborné klasické hudební vzdělání získal na Státní hudební konzervatoři v Praze, kde také později sám učil. Svou úspěšnou koncertní činnost musel ukončit v roce 1965 po těžké autonehodě a od té doby se věnoval především pedagogické činnosti. Škola hry na kytaru pro začátečníky Jiřího Jirmala se hned od svého prvního vydání před třiceti lety stala jednoznačně nejužívanějším pedagogickým materiálem pro výuku kytarové hry u nás. Na základě kombinací technických cvičení a skladeb hudebního klasicizmu probírá všechny základní technické postupy nutné pro zvládnutí tzv. klasické hry na kytaru. Velmi povedená dvojjazyčná česko-německá škola hry na kytaru.

Škola houslových etud I. a II. je komplexní výukový materiál, který je výsledkem celoživotní práce houslisty a vynikajícího pedagoga Václava Krůčka. Progresivně řazené etudy řeší postupně všechny disciplíny techniky levé a pravé ruky (pohyblivost prstů, dvojhmaty, intervaly, chromatika, melodické ozdoby, výcvik paže, předloktí i zápěstí, základní druhy smyků atd.). Etudy jsou vybrány z mnoha sbírek a houslových škol s přihlédnutím k fyziologickým i psychologickým možnostem žáků určitého věku. Jsou řazeny podle stupně obtížnosti a studijního účelu a zpracovávají technické a výrazové prvky houslové hry od prvních počátků až po dosažení technické vyspělosti. Škola je rozdělena do dvou dílů I.(první poloha) a II.(hra v polohách) a každý díl obsahuje dva samostatné sešity. V celém svém rozsahu je tato Škola houslových etud určena pro 1. až 7. ročník základních uměleckých škol.

Tradiční česká škola hry na trubku významného pedagoga Jaroslava Koláře je tvořena osmi sešity. První sešit obsahuje poučení o tvoření tónu, elementární technická cvičení a nezbytné základy hudební teorie. Škola vychází od roku 1960 již v 16. vydání.

nové urtextové vydání „Amerického“ kvartetu standardní notace violoncellového partu trojjazyčná předmluva (n/č/a) a kritická zpráva (a) od editora „must- have“ pro všechny profesionály První měsíce Dvořákova pobytu v Americe se nesly ve znamení inspirace a tvůrčí erupce. Vznikla trojice děl s charakteristickým „americkým“ tónem – Symfonie e moll op. 95, Smyčcový kvartet F dur op. 96 a Smyčcový kvintet Es dur op. 97. Sám skladatel se o nich vyjádřil: „… vím, že tyto skladby nikdy bych tak nenapsal, kdybych byl Ameriku neuviděl!“ Svůj dvanáctý smyčcový kvartet, přezdívaný „Americký“, napsal Dvořák během letního prázdninového pobytu ve Spillville v Iowě za pouhých dvanáct červnových dní roku 1893. Kvartet se stal pro svou muzikantskou bezprostřednost, chytlavá témata a formální čistotu zdaleka nejhranějším skladatelovým smyčcovým kvartetem a jedním z nejpopulárnějších Dvořákových děl vůbec. Tiskem vyšla skladba v roce 1894 u Simrocka v Berlíně, korektury četl Johannes Brahms, tiskové předlohy se ale nezachovaly. Editor předkládaného vydání pracoval s autografní partiturou a prvním tiskem partitury a hlasů. Podle dnešního úzu upouští toto vydání od užití houslového klíče ve violoncellovém partu o oktávu výš a nahrazuje jej klíčem tenorovým.

Jedna z nejslavnějších českých skladeb 19. století vznikla za pouhých 19 dní. Smetana komponoval Vltavu od 20. listopadu a na konec partitury napsal: „Ukončeno dne 8. prosince 1874 za 19 dní jsa úplně hluchým.“ Následujícího roku vznikly ještě další dvě básně, Šárka a Z českých luhů a hájů, a... číst celé

Dalším významným opusem Otakara Ševčíka (1852–1934) je publikace Výměny poloh a průprava ke cvičení stupnic. Tak jako v řadě dalších studií, které navazují na Ševčíkův stěžejní Opus 1 (Škola houslové techniky), zabývá se Opus 8 dílčími problémy techniky houslové hry. Opus 8 tvoří 56 krátkých cvičení: ve 4–6 taktových sekvencích se procvičují výměny poloh na každé struně, vždy od 1. polohy do poloh vyšších. Oproti starším technikám houslové hry, které fixovaly ruku v jednotlivých polohách, klade Ševčík důraz na pohyb po hmatníku. Cvičení Opusu 8 umožňují studentům tyto pohyby dobře vnímat, a je to zároveň cesta k intonační jistotě a tónové kvalitě. V závěru sešitu připojil Ševčík ještě tři přípravné studie ke hře stupnic v rozsahu tří oktáv ve všech tóninách. Předkládané nové vydání vychází v zásadě z prvního tištěného vydání z počátku 20. století, ale pracuje i s dalšími prameny ze Ševčíkovy pozůstalosti. Cenným vkladem jsou metodické komentáře editora Jaroslava Foltýna, dlouholetého významného houslového pedagoga Pražské konzervatoře.

V předmluvě ke svému prvnímu dílu Jazzových klavírních etud sám autor možná trochu netakticky, nicméně velmi trefně poznamenal, že ten, kdo není jazzovým klavíristou a nastuduje pečlivě všechny etudy, nestane se jím ani pak. Tato poznámka už není pro druhý sešit tak podstatná, protože žánrový a stylový záběr je oproti prvnímu sešitu širší - postihuje i různá odvětví soudobé populární hudby, související s jazzem jen okrajově. Výběr 20 etud si klade za cíl sloužit nejen k technickému a stylovému zdokonalování zejména amatérských (ale také profesionálních) klavíristů, věnujících se jazzové a populární hudbě, poskytuje jim však i potřebnou průpravu k vlastní improvizaci.