Pavel Projsa Bücher
Pozadí Dědictví tvoří jednak kanceláře ministerstva námořnictví, jednak domov ministerských úředníků Cachelina a jeho zetě Lesabla. Hlavním cílem manželství Lesablových je mít dítě, na jehož zrození je vázáno miliónové dědictví. Postup v úřadě, majetek, peníze a zase peníze určují smysl života těchto počestných pařížských měšťaků, ochotných připustit i nevěru, jen když dopomůže potomku a tím i k dědictví.
Der 1875 erschienene Roman bildet den fünften Teil des Rougon-Macquart-Zyklus. Die Handlung spielt im fiktiven kleinen Provinzstädtchen Artauds. Im Mittelpunkt steht Serge Mouret, der dem Leser bereits aus »Die Eroberung von Plassans« bekannt ist. Nach einer schweren nervlichen Erkrankung verliert Serge sein Gedächtnis. Auf dem Landgut Le Paradou wird er von Albine, der Tochter des Eigentümers des Guts, gepflegt. Zunächst verbindet ihn eine kindliche Zuneigung zu Albine, aus der allmählich eine geschlechtliche Liebe wird.
Guy de Maupassant: Mont-Oriol »Mont-Oriol«. Erstdruck 1887. Hier in der Übersetzung von Georg von Ompteda. Vollständige Neuausgabe. Herausgegeben von Karl-Maria Guth. Berlin 2015. Umschlaggestaltung von Thomas Schultz-Overhage unter Verwendung des Bildes: Giovanni Boldini, Willy, 1905. Gesetzt aus Minion Pro, 11 pt.
K napsání románu Plovoucí město inspirovala Julese Vernea jeho společná plavba s bratrem Paulem v roce 1867 z Liverpoolu do Ameriky, kterou prožil na palubě v té době největšího parníku světa Great Easternu. Verne svou cestu zpracoval do podoby autobiografického románu, ve kterém lze jen velmi těžko oddělit od sebe pravou skutečnost a literární fikci.
Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L’ Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu. Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředků použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L’ Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.
