Alena Machoninová Bücher

Mit siebzehn Jahren wurde ihr Vater 1937 verhaftet, und mit dreiundzwanzig erhielt sie selbst eine siebenjährige Haftstrafe. Tamara Petkewitsch schildert diese erschreckende Zeit so unmittelbar und schonungslos, dass der zeitliche Abstand nicht spürbar ist. Ihr Bericht wird zu einem authentischen Zeugnis von Liebe und Verrat, menschlicher Größe und Niedertracht, Hoffnung und Verzweiflung. Trotz ihrer Jugend übt Tamara eine außergewöhnliche Faszination aus, lehnt jedoch alle Heiratsanträge in Leningrad ab und folgt einem Medizinstudenten in die Verbannung nach Kirgisien. Erik, der sie hartnäckig umwirbt, verrät sie schließlich, um sich selbst zu retten. 1943 wird sie als angebliche Spionin ins Straflager geschickt und konfrontiert dort weitere menschliche Abgründe. Ein Arzt rettet ihr Leben, fordert aber eine „Belohnung“ dafür. Später verliebt er sich in sie, schützt sie lange, raubt jedoch schließlich ihren Sohn. Tamara erzählt nicht nur von den Schrecken dieser Zeit, sondern auch von den wunderbaren Menschen, die ihr in Momenten größter Verzweiflung halfen. Ihre Erinnerungen sind bitter, strahlen jedoch menschliche Wärme und eine Liebe zum Leben aus, die den Leser tief berührt.

Román vypráví příběh dvou žen, černošské otrokyně z amerického Jihu a ruské nevolnice, jejichž osudy se prolnou. Stylově odvážná próza tematizuje otroctví, nevolnictví a svobodu, obecnou i ženskou emancipaci a klene se v široké linii až k reflexi problémů současné ruské občanské společnosti, rozpolcené mezi minulostí a budoucností, Východem a Západem. Vyprávění je neseno svébytným, pohádkově kolébavým stylem s prvky fantaskna.

So wurde noch nie über die russische Gesellschaft geschrieben Nach der Oktoberrevolution ziehen Jakow und Marussja mit ihrer kleinen Familie nach Moskau. Während Marussja der neuen Regierung vertraut, erkennt Jakow bald die Missstände und spricht sie offen an. Unter Stalin wird er nach Sibirien verbannt. Seine Frau lässt sich scheiden, auch der Sohn wendet sich von ihm ab, und seine Enkelin Nora sieht er nur einmal als Kind. Sie, die ein bewegtes Leben führen wird – Bühnenbildnerin, alleinerziehend, georgischer Geliebter – lernt ihren Großvater erst aus seinen Liebesbriefen an die Großmutter kennen. Angeregt durch den Briefwechsel ihrer Großeltern erzählt Ljudmila Ulitzkaja die Geschichte Russlands im 20. Jahrhundert aus unmittelbarer Nähe.

A breathtaking story of grief, queer love and a young woman's search for creative fulfilment: for fans of On Earth We're Briefly Gorgeous and Crying in H Mart.

Антон Чехов — уникальная сила в современной драме, его произведения ценятся за блестящий ум и проницательность в понимании человеческой природы. В этой пьесе, одной из самых популярных и любимых Чехова, раскрываются запоминающиеся персонажи с противоречивыми желаниями, теряющие равновесие в бурных изменениях общества и модернизирующейся России.

Russland am Ende der Revolution. Der berühmte Gynäkologe Pawel Kukotzki will sich den allgegenwärtigen Zwängen des neuen Systems nicht unterordnen und flüchtet in die Rolle des verantwortungslosen Trinkers. Doch dann rettet er einer jungen Frau mit einer fast aussichtslosen Operation das Leben und verliebt sich in sie. Jelena zieht mit ihrer Tochter Tanja zu Pawel - und erhält am selben Tag die Nachricht vom Tod ihres Mannes. Das Gefühl, an seinem Tod mitschuldig zu sein, wird sie nie wieder verlassen. Über viele Jahre leben Pawel und Jelena in einer harmonischen Ehe. Es gelingt ihnen immer wieder, sich dem gierigen Griff des Sowjetregimes zu entziehen - bis eine schreckliche Auseinandersetzung ihr Glück zerstört. Vor dem Hintergrund eines halben Jahrhunderts russischer Geschichte erzählt dieses grandiose Epos von Schuld und Sühne, von Glück und Verzweiflung, von Leben und Tod.

Čtrnáct drobných vycizelovaných próz. Každá následující je vždy o něco delší. Sotva patrný detail z jedné v jiné maniakálně bují, hrozí, že ze stránek knihy pronikne do našich životů a dokáže, že jsou jen zápisem kohosi cizího – jako v poslední povídce souboru. Alexej Cvetkov (*1975) si ve svých snových, jarmarečně pohádkových, fantaskních i vědeckofantastických textech nemilosrdně podává svou současnost plnou osamění, je však dalek jakéhokoli aktivismu. Čtenáře, který se blaženě koupe v jeho vytříbeném stylu, strhává proudem asociací a obrazů – sebevědomě pak svým utopencům kraluje.

Eine junge Frau kommt Mitte der dreißiger Jahre nach Moskau, um ihr Glück zu suchen. Moskwa, »Tochter der Revolution«, ist ein starkes, prachtvolles Geschöpf, eine Fallschirmspringerin, der Wind ist ihr Element. Beim Besuch einer Metrobaustelle stürzt sie in den Schacht und verliert ein Bein. Ihrer Attraktivität tut dies keinen Abbruch. Bei zahllosen erotischen Abenteuern lernt sie Männer kennen – darunter einen Ingenieur, eine Chirurgen und einen aus der Gesellschaft ausgestoßenen Intellektuellen –, die sich unsterblich in sie verlieben. Für Moskwa ist Sex nur eine physiologische Notwendigkeit. Unter Glück versteht sie etwas anderes, etwas Zukünftiges. Zum Leben mit einem einzelnen Mann fühlt sie sich nicht geschaffen, und solange sie ihre Entsprechung, ihr Glückskorrelat noch nicht gefunden hat, gibt sie dem Alleinsein den Vorzug. Die glückliche Moskwa , Platonows letzter, erst Anfang der neunziger Jahre entdeckter Roman, trägt unverkennbar symbolische Züge. Im Vergleich mit der Baugrube und Tschewengur fast traditionell und auf schreckliche Weise heiter geschrieben, verkörpert sich in seinen Figuren der martialische Untergang der Menschheitsutopie – zu einer Zeit, als das Leben laut Stalin »besser, fröhlicher« geworden war.

Ljudmila Ulitzkaja erzählt von drei Freunden, die in der Sowjetunion zu Dissidenten werden. Ilja, der Fotograf, vervielfältigt und verbreitet in seiner Freizeit verbotene Literatur. Als sich Jahre später herausstellt, dass er auch für den KGB tätig war, muss er fliehen. Micha ist Jude und schreibt seit seiner Jugend Gedichte. Wegen seiner Nähe zum Samisdat wird er denunziert und kommt ins Lager. Sanja kümmert sich während Michas Haft um dessen Frau und kleine Tochter. Dennoch hält ihn nach Michas Tod nichts mehr in der Sowjetunion. In ihrem großen Gesellschaftspanorama erzählt Ulitzkaja von Mut und Verrat, irregeleiteten Idealen, menschlicher Größe und Niedertracht - und immer wieder von der Liebe, die das Handeln der Menschen antreibt.

Hella je literární prvotinou rusistky Aleny Machoninové. Její titul odkazuje na vlastní tematický základ prózy-eseje, a tím jsou osudy Helly, resp. Heleny Frischerové – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky v českém překladu. Machoninová se snaží rekonstruovat její osudy i vnitřní život na základě všech dostupných faktů včetně Helliny korespondence. Činí tak ale svébytnou prozaickou formou, která reflektuje širší souvislosti, minulost i současnost Ruska, vztah literatury a reality, jakož i svou vlastní cestu k osobnosti Helly Frischerové. Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza je zároveň knihou o návratech, či jejich nemožnosti, o domově a nostalgii, o literatuře a překladu.

Horkého léta roku 2010, kdy evropskou část Ruska zachvátily požáry, přijíždí ze Sibiře dvacetiletá dívka, aby se setkala se svým otcem, kterého neviděla deset let. Vyrážejí spolu na dalekou cestu jeho kamionem a jejich cílem je nedozírná step na jihu země. Otec, který to nehostinné prostranství považuje za svůj domov a jediný majetek, by se o něj s dospělou dcerou rád podělil. Avšak rodačku z tajgy otevřená krajina spíš děsí a je jí cizí. A cizí je jí i otec. A tak se cestou v kabině kamionu snaží pochopit, kdo je ten předčasně zestárlý muž, kterému ze zvyku říká tati, a přemýšlí o dětství, které s ním prožila na sibiřském maloměstě devadesátých let, o romantizovaném světě zločinu, ke kterému otec patřil, o nemocech, o kterých se raději mlčí, o rodné zemi, která si neví rady se svou vlastní minulostí. Step je druhá část autofikční trilogie básnířky a spisovatelky Oksany Vasjakinové (1989), která vypráví o autorčiných zemřelých blízkých i o ní samotné. Oběma knihami se vine linie sexuální identity, resp. vypravěččiny lesbické orientace. Dává nahlédnout i do dětství a rané dospělosti a zprostředkovává čtenáři prožitek odlišné orientace v netolerantní společnosti. Za první část nazvanou Rána Vasjakinová získala prestižní cenu NOS hned ve dvou nominacích.

Co se stane, když si domů přinesete psa z ulice? Máte pocit, že jste ho zachránili. Ale co si o tom myslí on? Vyhlásí vám válku. Snad také proto, že země, ve které spolu žijete, od jisté chvíle skutečnou válku vede a životy vás všech se najednou odehrávají v ustavičném napětí a pohybu. To přece ten pes neměl vůbec zapotřebí, začíná docházet i vám. Mohl si poklidně žít na území krachující továrny. Jenže vy jste se ho rozhodli zachránit. A tak vám nezbývá než se ptát po tom, jak situaci vnímá on, a s hrdiny prózy Aleny Machoninové opakovat: „Co myslíš, co vidí?“ Je to kniha o soužití – spíše mezidruhovém než mezilidském. O tom, že často krachuje pro nedostatek empatie, pro neschopnost přijmout, že druhý (jedno zda člověk nebo zvíře) skutečnost vnímá jinak. Podobně jako v Helle (2023) v ní autorka rozmývá předěly mezi žánry, mezi realitou a fikcí a nabízí svět viděný skrze cizí umělecká díla. Tříštící se románové vyprávění pohromadě drží nevelké eseje o knihách, performancích, obrazech, které pracují s lidským pohledem na zvířecí, převážně psí svět. Mezi jejich hrdiny jsou Beuysův Little John, Máraiův Čutora, Vladimovův Ruslan, Flush Virginie Woolfové a mnozí další. Avšak více než o psech i ony pojednávají o rozumění druhým.