Matěj Spurný Bücher

Kniha Zmizelé Sudety vydaná sdružením Antikomplex mapuje různé oblasti Čech a Moravy, kde došlo po roce 1945 k vystěhování německé menšiny. Především pohraniční oblasti prošly hlubokými změnami v důsledku vysídlení původních a přesuny ostatních obyvatel. Kniha kromě popisu poválečného osudu kulturní krajiny a obcí, z nichž řada zcela zanikla, přináší i unikátní srovnání historických a současných fotografií míst, které určovaly a určují typický ráz dané oblasti.(

In diesem Buch widmet sich Matěj Spurný drei Minderheitengruppen im tschechischen Grenzland zwischen 1945 und 1960, also den Jahren der großen Aus- und Umsiedlungsaktionen in der frühen Nachkriegszeit und der Konsolidierung der sozialistischen Diktatur in der Tschechoslowakei. Er rekonstruiert die Politik gegenüber den auch nach der Vertreibung verbliebenen Deutschen, den Wolhynien-Tschechen und den Roma. Dabei nimmt er verschiedene Ebenen staatlicher Politik in den Blick: von den zentralen Entscheidungsgremien in Staat und Partei über regionale und lokale Institutionen bis hin zu einzelnen Akteuren. Die Analyse ergibt ein differenziertes Bild der Genese von Politik und Praxis gegenüber den drei Minderheitengruppen im „wiederbesiedelten“ Grenzland. Spurný legt die Konkurrenzen und Konflikte zwischen den genannten Ebenen offen und zeigt auch die Unfähigkeit oder den Unwillen lokaler Beamter bei der Umsetzung zentraler Befehle auf. Nicht zuletzt rekonstruiert er die Haltung der tschechischen Mehrheitsgesellschaft, die in vielen Fällen von den Behörden ein härteres Vorgehen gegenüber den Minderheiten forderte.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století bylo kvůli povrchové těžbě uhlí zlikvidováno jedno z nejcennějších historických měst severních Čech. Náhradou za starý vznikl nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, ale nakonec stal symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu. Kniha Most do budoucnosti plasticky vypráví o životě ve starém Mostě v dekádách po druhé světové válce a zprostředkovává diskuse a vyjednávání, které předcházely rozhodnutí o jeho zbourání, i ty, v nichž se rozhodovalo o charakteru nového města. Klíčové aspekty poválečných dějin Mostu autor zároveň vsazuje do kontextu myšlenkových i sociálních proměn v Československu i v Evropě 2. poloviny 20. století. Původně středověké město pohlcované velkolomem nebo betonová architektura nového Mostu tak pro čtenáře nezůstávají jen nesmyslnými projevy komunistické diktatury. Autor ukazuje, že jim můžeme porozumět, zapojíme-li je do kontextu vysídlení Němců a odcizení mezi lidmi a přírodou v českém pohraničí, produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů, či někdejší přesvědčivosti vize racionálně plánovaných měst.

Kniha vychází z autorovy disertace a přináší nový pohled na počátky socialistické diktatury v poválečném Československu. Na příkladu proměňujícího se vztahu české společnosti i jejích politických elit vůči menšinám dokumentuje, jak poválečná touha po očistě společnosti a přístupnost k násilným řešením otevřely cestu k diktatuře.

O hledání identity, pocitu domova a kořenech, které byly vyvráceny a které lidé musí pracně nalézat, bylo již sepsáno mnoho teoretických studií. Tato kniha nechává právě o takovém hledání promlouvat lidi, jejichž životní příběhy vydávají výmluvné svědectví o tom, že pocit domova nelze vprodukovat jako výrobky z betonu a železa. Sedmnáct příběhů jistě nemůže reprezentovat širokou paletu osudů, které se po roce 1945 tak či onak dotkly Sudet. Může nám ale napovědět mnohé o rozmanitosti a rozporuplnosti společnosti, která po odsunu většiny původních obyvatel osídlila tento krásný kraj. Tato kniha vyšla jako publikace občanského sdružení Antikomplex.

Celoživotní pocit křivdy, byť úspěšně zpracovaný a bez následků na psychice, není možné potlačit zcela, tím méně v ovzduší, jež se obecně nazývá liberálním a demokratickým. Toto byla prvotní pohnutka autora autobiografických vzpomínek podaných formou dopisů českému dlouholetému příteli Jendovi (muzikantovi i intelektuálovi v jedné osobě). Fakta i úvahy jistě přesahují rámec regionálních souvislostí (Rumburk, příp. Šumava) a umožňují nahlédnout do lidského příběhu muže a otce rodiny, jenž se postupně stával cizincem ve svém vlastním rodišti a posléze skoro dvacetiletým zajatcem socialistického Československa. Obraz nastavený zde v zrcadle dějin vítězům druhé světové války je nepříjemný, avšak nepochybně autentický, a nepomůže ani poukaz na dnešní (či předválečné) existenční jistoty autora ani české oběti nacismu. Dvanáct dopisů je uzavřeno textem česko-německé deklarace z roku 1992 a doslovem M. Spurného Výpověď sudetského Němce o jeho trpkých osudech v poválečném Československu stejně tak jako neblahých zkušenostech s některými představiteli českého národa

Kniha pojednává o ne zcela tradičně zvolených meznících moderních českých dějin (1848, 1918, 1930, 1945, 1968 a 1989) z hlediska stabilizace, resp. destabilizace sociálního řádu. Autoři analyzují způsoby, jak historičtí aktéři čelili strukturálním změnám a kterak v jejich diskurzu byly tyto změny uchopovány. Spojující otázkou napříč sledovaným obdobím je kategorie lidského štěstí a jeho proměny jako nástroje mobilizace aktérů pro podporu historické změny v daném okamžiku. Zvláštní pozornost je věnována revizi zažitých historických obrazů, ať již jde o rakouský žalář národů, zlatý věk první republiky nebo souboj demokracie a totality po druhé světové válce.

Kniha obsahuje dva dosud nezveřejněné dokumenty z minulosti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: tzv. Analýzu fakulty z roku 1971 a Rehabilitační zprávu z roku 1992, jež specificky reflektují i (des)interpretují minulost. Sedmisetstránkovou Analýzu napsalo v letech 1970–1971 na popud nejvyšších orgánů KSČ několik fakultních straníků s cílem vytvořit „normalizační“ interpretaci tzv. krizového vývoje na fakultě a následné „konsolidace“. Rehabilitační zpráva podává výklad téhož období z hlediska roku 1991, ale v té době nemohla být publikována. Oba dokumenty uvozují důkladné studie a doplňují vysvětlující komentáře a téměř dvě stě životopisných medailonků.

Publikace představuje přední humanitní fakultu socialistického Československa – Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí Krasnoarmějců – v době „normalizačního“ dvacetiletí. Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989 se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a složitost. Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek. Na jaké kompromisy musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání? Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností? Kniha je završením výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce 2007.