Aleš Palán Reihenfolge der Bücher

Nepraktický mimoň s hlavou kdesi v oblacích. Vypasený prelát s nekonečným apetitem. Takové představy o duchovních má značná část naší společnosti. Ne, že by takoví lidé neexistovali, mezi faráři a farářkami ale najdeme i docela odlišné typy. Intelektuál, kterého potkáte nejspíš nahokeji nebo v hospodě. Zemědělec, který má nejvíc času o víkendu, protože jinak stále něco opravuje ve stodole, případně sedí za volantem kombajnu. Cvičitelka slepeckých psů, která chodí stejně ráda do kostela i nekostela. Rockový hudebník, který na rádiu pro mladé moderuje pořad o hardcorové muzice. I takové jsou osobnosti, které spravují české a moravské farnosti a sbory. Právě s takovými se setkáte v této knize. Kniha Ten farář je nějakej divnej přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví (Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth). Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás. Dost možná je právě tohle ten způsob, jak přiblížit křesťanství lidem, pro které je návštěva kostela něčím zcela nereálným. Předpokládají totiž, že tam narazí na středověk. Ve skutečnosti tam nekonvenční vlasatý týpek s elektrickou kytarou v ruce rozvíjí nápady ohledně založení hobitího kláštera.

Jak literární dílo dokáže ovlivnit osud čtenáře? Název této knihy je třeba vnímat spíše jako nadsázku. Rozhovory Aleše Palána vám totiž s největší pravděpodobností život nezmění. Přinášejí ale příběhy lidí, kterým se něco takového poštěstilo. O svém životě otevřeněmluví bývalá sexuální pracovnice, tatínek nemocného syna, farářka, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v supermarketu, autor detektivek nebo zdravotní sestra. Všem stačilo si ve správný čas přečíst tu správnou knihu a život se jim zcela proměnil. Najednou bylo možné najít cestu ze slepé uličky, aktivizovat se, vyrovnat se s nepřízní okolí, nebo dokonce sám se sebou. Stává se to možná zřídka, ale kniha má stále moc měnit lidské osudy. Jen je potřeba jí věřit. A otevřít ji.

Vstupenka do světa umění na nečekaných místech. František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce; na vylisované listy maluje znaky měst a papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, podpaluje v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu; dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje; má je na teniskách a prý i na trenýrkách… Malují, protože musí. Dělají art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech. Tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž není mezi životem a tvorbou příliš velký rozdíl.

Mnozí z nich jsou vlastně průkopníci, zakladatelé žánru. Právě oni tvoří první českou (československou) folkovou generaci. Vystupovat začali ještě před normalizací, proti které se pak jako jeden muž – či žena – vymezovali. Jejich písně svým dílem přispěly ke změně režimu, nebo alespoň k tomu, že se to tady dalo jakžtakž vydržet. Ani dnes nežijí ze zašlé slávy, mnozí z nich tvoří a vystupují dál a jejich nové skladby se nekrčí ve stínu dřívějších hitů. Stále mají co říci. Publicista Aleš Palán proto pětadvaceti z nich položil otázky, které se běžně nedávají. Vznikl tak jakýsi folkový kádrový dotazník. Odpovědi jsou pestré jako sami písničkáři: zadumané, vtipné, i mírně ulítlé. V knize 25 na pamětnou odpovídají Jan Burian, Jiří Dědeček, Ivan Hlas, Zuzana Homolová, Jaroslav Hutka, Ivo Jahelka, Michael Janík, Slávek Janoušek, Petr Linhart, Pavel Žalman Lohonka, Karel Markytán, Vladimír Merta, Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek, Michal Němec, Jakub Noha, Miroslav Paleček, Oskar Petr, Vít Sázavský, Jiří Slíva, Jiří Smrž, Vlastimil Třešňák, Ivo Viktorin, Dagmar Voňková a Zdeněk Vřešťál. Závěrečným bonusem jsou pak odpovědi dnes nejdéle sloužícího českého písničkáře – Jiřího Suchého.

Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým. Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně.Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život.Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo.V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb.Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.

Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: „Mami, miluju.“ Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale – málo platné – někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. „Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu,“ říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?

Je to známý vtip: Chcete Boha pobavit? Vyprávějte mu o svých plánech. Ale možná se stejně dobře baví, když si čte dalších čtyřicet Palánových rad, jak má vylepšit svět ještě o něco víc. A možná mu je četl už přes rameno, když je zrovna psal. Radit něco pánu Bohu sice zavání pýchou, ale Palánův nejvyšší arbitr má přímočapkovské rysy, takže lidský svět mu není vzdálený ani cizí, má pochopení pro naše omyly, chyby a slabosti, i pro tyhle naše pošetilosti. A třeba je takový i ve skutečnosti... Volné pokračování čtenářsky úspěšných rad pánu Bohu je uzrálým vínem, které rozveseluje mysl, projasňuje chmurné dny a dýchá nadějí, že tu přece jenom nejsme sami. Autor se umí dívat kolem sebe i do sebe, a tak mu neunikají ty ohromné každodenní maličkosti i niterná hnutí, které dělají život tak jedinečným a neopakovatelným. Potom se stává i účtenka v hospodě či stará fotografie zážitkem. A možná nad tím i pán Bůh žasne, čeho si ten drzoun nevšimne. Ilustrace Evy Bartošové pak jednotlivá zamyšlení dokreslují a vtipně komentují.

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru... Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… Rozhovory doprovázejí fotografie přední české fotografky Alžběty Jungrové.