Héctor Tizón Bücher

Héctor Tizón (1929-2012) ist mit seinem ab 1960 entstandenen literarischen Werk (11 Romane, viele Erzählungen, einige Essays) einer der Klassiker der argentinischen Literatur. Dabei vollzogen sich Leben und Schreiben des Autors stets fernab der Metropole Buenos Aires, als Diplomat in Mexiko, als Anwalt in seiner Heimat Jujuy, im Exil in Madrid während der Zeit der Militärdiktatur und wieder zurück in Jujuy, wo er als Richter am Obersten Gerichtshof der Provinz tätig war und in dieser Funktion noch 2010 die Installation einer Uranmine auf indianischem Territorium verhinderte. Das besondere Merkmal des Literaten und Menschen Tizón besteht darin, dass er, eng mit seiner Heimat im indianisch geprägten Norden Argentiniens verbunden, auf der Grundlage der regionalen Kultur universale Bilder des Menschseins in einer ruhig fliessenden, poetischen Sprache schafft, der es gelingt, Landschaft und metaphysische Dimension zu einer Einheit werden zu lassen, und die die Leserschaft direkt erreicht. Über seine Stoffe sagte er selbst: 'Ein Schriftsteller muss über den Ort und die Leute schreiben, die er kennt, aber so, dass er auf der ganzen Welt verstanden wird.' Héctor Tizóns letzter Roman (2004) Die Schönheit der Welt (La belleza del mundo) vereint zentrale Motive des Autors wie Unrast, Unbehaustheit, Liebe und Verrat sowie die Schwierigkeit der Verständigung. Es geht um einen zunächst namenlosen jungen Imker, der sich eine bescheidene Existenz aufgebaut hat, bis ein plötzliches Ereignis sein mühsam gewonnenes Idyll zerstört und ihn völlig aus der Bahn wirft. Alles hinter sich lassend, zieht er zwanzig Jahre durch die Welt, um an seinen Ursprung zurückzukehren und um zu verstehen, was damals geschah – die Odyssee eines Antihelden, weshalb die drei Teile des Romans auch durch Zitate aus dem homerschen Epos eingeleitet werden. Wie ein Kritiker schrieb: 'Ein bewegender, schmerzhaft schöner Roman.'

Ein Mann reist in einem alten Studebaker durch Nordargentinien und verkauft als Vertreter des Großhandels J. J. Niemeyer Waren von zweifelhaftem Nutzen. Während seiner Reisen reflektiert er über seine Kindheit, die gescheiterte Ehe und seine unerfüllten Wünsche, als Dichter erfolgreich zu sein. Der namenlose Protagonist hat alle Illusionen aufgegeben, meidet soziale Kontakte und ist den wirren Gedanken seines Arbeitgebers Jott Jott Niemeyer, alias Reverend Pablo, ausgeliefert. Sein monotoner Alltag ändert sich, als er in der Nachttischschublade seines Hotels einen Liebesbrief an einen verstorbenen Mann entdeckt und beschließt, die unterbrochene Korrespondenz unter falscher Identität fortzusetzen. Dies führt zu einem komplexen Spiel von Nähe und Distanz, in dem sowohl der Handlungsreisende als auch die Frau, Clara, die Rolle einer Freundin namens Alina übernimmt. Der Briefwechsel beginnt als Spiel, entfaltet sich jedoch zu einem tiefgründigen Austausch. Der Autor, bekannt für seine präzise und poetische Sprache, thematisiert die Undurchdringlichkeit der Welt sowie die Dunkelheit unserer Sehnsüchte und gilt als bedeutender Erzähler Lateinamerikas, dessen erster Roman nun auf Deutsch erschienen ist.

Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl. Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.

Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin Argentiny, aby řídil stavbu mostu, doprovázen svou ženou Hilde. Oba prchají z válkou zmítané Evropy, avšak v této zvláštní krajině, uprostřed horka a deště, se setkávají s tím, čemu chtěli uniknout: vzpomínkami a nevratnými ztrátami. Hilde se zamýšlí nad svým životem a touhami, zatímco Strasser v sobě probouzí násilnické choutky. Mezi nimi se nachází Janos, Strasserův maďarský pomocník, jehož přítomnost vytváří napětí, jež může jejich životy buď zničit, nebo jim přinést smysl. Kniha zkoumá rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem, kdy si myslíme, že naše meze jsou určeny pouze námi, ale nakonec zjistíme, že vše se může změnit v nečekaných chvílích. V atmosféře, která je téměř snová a epická, a s jemným lyrismem, autor odhaluje, že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. „Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.“

Opravdu jsme těmi, za něž se pokládáme, anebo je to spíše tak, že jsme těmi, za něž nás mají či chtějí mít ostatní? Jsme výtvorem naší vlastní minulosti, našich tužeb a planých nadějí, anebo jsme výsledkem představ či tužeb ostatních lidí? Tento drobný mistrovský opus, v jehož hlubinách se skrývá odpověď na výše uvedené otázky, je prvním autorovým dílem napsaným po jeho návratu z vyhnanství (1976–1982). Prchající muž přichází do zapadlé horské vsi, jež mu poskytne útočiště jen za předpokladu, že přijme roli, kterou mu přidělí ostatní. V tomto podobenství prodchnutém tesknou krásou a jemnou melancholií se vypráví o muži, jemuž nezbývá nic jiného než stát se někým jiným. A současně zde ožívají ona věčná témata, jež se jako Ariadnina nit vinou celým dílem Héctora Tizóna: cesta, identita, exil, vykořeněnost a samota.

Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Když se dveře rodného domu nadobro zaklapnou a člověk je nucen opustit svou zem, když se z rodné vlasti dá odejít jedině úprkem, jak uprchnout před zapomněním a před tichem? Héctor Tizón přetavuje paměť ve slova a cestu v přemítání o totožnosti člověka. Román Dům a vítr, poprvé vydaný roku 1984, je zásadním dílem argentinské literatury dvacátého století. Je stezkou člověka, jenž se vzepře tomu, aby každou noc usínal mezi násilníky a vrahy, cestou toho, jenž se nedokáže smířit s útrpným čekáním. „Právě tohle bude, přinejmenším v mých poznámkách, blábolivým svědectvím o mém vyhnanství. Já bych si však přál, aby právě toto v době, kdy se lidem nahání strach a hrůza a kdy se zabíjí, bylo rovněž svědectvím o mé lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Před svým útěkem jsem však chtěl spatřit to, co opouštím. Chtěl jsem naplnit své srdce obrazy, abych pak již svůj život nepočítal léty, nýbrž horami, gesty, nekonečnými tvářemi. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal, odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky.“ Ve své předmluvě k poslednímu, definitivnímu vydání Tizón upozorňuje na skutečnost, že „návratu není“. Ve své bolestné kráse je však tato kniha modlitbou, příslibem a nadějí. Protože i když se náš dům rozplyne, v našem srdci nepřestává žít.

Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku. Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami. V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází „jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva“.