Zatímco v bibli je apokalyptický žánr zastoupen jen okrajově, apokryfních spisů, jež do biblického kánonu nebyly přijaty, je celá řada. Tyto apokalypsy neboli „zjevení“ se pohybují na rozhraní židovské a křesťanské literatury a zrcadlí dobu neklidu a pronásledování, jež v prvních staletích po Kristu zažívala raná církev. Český překlad dvaceti apokryfních spisů z řečtiny, latiny a koptštiny, připravený v Centru biblických studií v Praze, je doprovázen zasvěcenými úvody a komentáři.
Publikace Neznámá evangelia, první svazek ediční řady Knihovna rané křesťanské literatury, se zaměřuje na apokryfní evangelia, spisy evangelijního typu, které vznikaly do konce 2. století po Kr. Obsahuje nejstarší fragmenty Ježíšových výroků, které nejsou součástí biblických evangelií. Tyto texty, vzniklé v počátcích křesťanského písemnictví, nebyly zařazeny do biblického kánonu z různých důvodů, včetně odchylného výkladu křesťanských tradic. Odrazily tehdejší problémy, jako vztah k jiným náboženstvím a hledání lidových forem zbožnosti. Apokryfní texty jsou důležité jako doklady starých literárních žánrů, které církev přestala užívat koncem 1. století.
Kniha obsahuje překlady literárních památek v původních jazycích (řecky, koptsky, latinsky), včetně nedávno objeveného Evangelia Spasitele, které je poprvé přeloženo do češtiny. K Tomášovu evangeliu je připojen nový výklad prof. Pokorného, který napsal také úvodní stať, v níž charakterizuje apokryfní evangelia v kontextu kanonických textů. Texty jsou doplněny úvody, kritickými poznámkami a rejstříky. Kniha zahrnuje různé apokryfní spisy, včetně nekanonických výroků připisovaných Ježíšovi a dalších evangelijních fragmentů.
U příležitosti 90. výročí vzniku Českobratrské církve evangelické vyšla unikátní publikace Česká synoptická Bible. Obsahuje text Českého ekumenického překladu (vydání po poslední revizi v roce 2000) a Bible kralické (v rozsahu celého vydání z roku 1613) ve dvou sloupcích vedle sebe na jedné stránce. Synoptická Bible vychází z kánonu původní kralické "Śestidílky", v jejímž pátém díle byly zahrnuty jak deuterokanonické knihy, které používá Římskokatolická církev, tak i některé pseudepigrafy, užívané církvemi pravoslavnými.
Sazba se vyznačuje vynikající čitelností. Kromě biblického textu obsahuje odkazy jak z Českého ekumenického překladu, tak z Bible kralické, poznámky z Českého ekumenického překladu a "sumáře" na začátku každé kapitoly v Bibli kralické.
Na konci každé dvoustrany končí oba překlady stejným veršem, takže není potřeba opakovaně otáčet stránku.
MIROSLAV ŠEDINA: Filosofie a etika v řeckém konceptu připodobnění Bohu – Od Platóna k Filónovi Alexandrijskému.
JAN DUŠEK: Milost v kumránských rukopisech Řád Jednoty a Damašský spis.
JIŘÍ MRÁZEK: Milost podle Čtvrtého Ezdráše.
PETR SLÁMA: „Povstane z trůnu soudu a posadí se na trůn milosti“ – milost v rabínské literatuře.
JAN ROSKOVEC: Milost v janovských spisech Nového zákona.
JAN A. DUS: Milost u Ignatia Antiochejského.
MATYÁŠ HAVRDA: Milost a svoboda v myšlení Klementa Alexandrijského.
VÁCLAV VENTURA: Milost v pojetí prvních mnichů – Dopisy Antonínovy a Pachomiana.
FILIP OUTRATA: Milost u Juliána z Aeclana.
VÍT HUŠEK: Dědictví Augustinovy teologie milosti (do synody v Orange r. 529).
TEREZA POŠTOVÁ: Milost v moraliích Řehoře Velikého.
LADISLAV CHVÁTAL: Zbožštění skrze darované synovství – pojetí milosti u Maxima Vyznavače.
LENKA KARFÍKOVÁ: „Jeho návrat k Otci je zbožštění člověka“ – milost podle Eriugenových výkladů k Janovi.
První list Petrův četli na přelomu 1. a 2. století maloasijští křesťané, kteří se ve většinové pohanské společnosti cítili jako vyděděnci (a právě tak ho četli a čtou i věřící v jiných těžkých dobách). Autor je nabádá, aby se jako svobodní lidé v Kristu nebáli a ve zkouškách stáli pevně zakotveni ve víře. Podle Kristova příkladu mají i nelehké společenské postavení vnímat jako příležitost ke zvěstování evangelia. List věrně i tvořivě navazuje na prorocké a žalmové tradice Starého zákona, teologii apoštola Pavla i synoptická evangelia.
Dílo 10 autorů, kteří přednášejí na protestantských a katolických fakultách ve Švýcarsku, Francii, Itálii a Německu. Každé novozákonní knize je věnována samostatná kapitola, v níž se probírá obsah, literární struktura, teologický záměr, nové otázky, o nichž se diskutuje v posledních letech, a seznam doporučené literatury (doplněný o tituly dostupné v češtině). Samostatné kapitoly jsou věnovány také dějinám novozákonního kánonu a textové kritice.
Druhý svazek Knihovny rané křesťanské literatury se zaměřuje na Ježíšovy učedníky, kteří byli vysláni kázat evangelium. Jejich příběhy a zázračné činy jsou zachyceny v apokryfních „skutkách“, které vznikaly od 2. století v řecky mluvící oblasti Středomoří a rozšířily se po křesťanském světě. Tento svazek obsahuje pět nejstarších apokryfních skutků, které se věnují působení apoštolů Petra, Pavla, Ondřeje, Jana a Tomáše. Kromě Skutků Janových jsou příběhy zakončeny vyprávěním o mučednické smrti apoštolů, doprovázené zázraky. Literárně jsou skutky obtížně zařaditelné, neboť obsahují kázání, modlitby a motivy z helénistických milostných románů. Obsahují také hymnické pasáže, jako Píseň o perle a Ježíšův tanec s učedníky. Bizarnost textů podtrhují lidové prvky a humor, které se prolínají s liturgickými pasážemi. Apokryfní skutky nebyly přijaty do biblického kánonu, neboť obsahovaly myšlenky odchylné od církevního učení, jako gnostické spekulace a popírání Kristova vtělení. Jejich skutečný vliv však nebyl tak velký, jak se obávalo, a později se jejich misijní funkce změnila na funkci zábavnou, což vedlo k ubývání sporných teologických výkladů a nárůstu zázraků. Výbor rovněž obsahuje koptské Skutky Petra a dvanácti apoštolů a pseudepigrafní listy, včetně populárního Listu o neděli.
Judova epištola je nejkratší z tzv. katolických či obecných listů. Autor, který se představuje jako „Juda, bratr Jakubův“, se obrací ke všem Božím „povolaným“, bez ohledu na jejich původ či společenské postavení. S pomocí řady starozákonních obrazů jim vysvětluje povahu vnitřních konfliktů v tehdejších křesťanských sborech a vybízí je k zápasu o jejich překonání v perspektivě víry, lásky a milosrdenství. Se jménem apoštola Petra je spojována řada raně křesťanských spisů, jejichž skuteční autoři zůstávají neznámí. Dva z nich se nacházejí v biblickém kánonu. Zatímco autor Prvního listu Petrova se zamýšlí nad prekérním postavením křesťanů ve světě pohanů, autor Druhého listu Petrova varuje své čtenáře před falešnými učiteli nacházejícími se přímo v jejich středu. Povzbuzuje je, aby vytrvali na cestě ctnosti a nenechali se odradit těmi, kdo zpochybňují Boží soud a Kristův druhý příchod. List má formu závěti apoštola Petra a zčásti je inspirován Judovou epištolou, se kterou sdílí homiletický tón a důraz na starozákonní tradici.
