Jan Machej Reihenfolge der Bücher

Atlas majáků na konci světa – jehož název odkazuje na verneovku Maják na konci světa – je soubor třiceti čtyř příběhů vycházejících ze skutečných událostí a doplněných působivými ilustracemi, námořními mapami, architektonickými náčrty a kuriozitami spjatými s majáky v nejodlehlejších koutech světa. Nejedná se o učebnici zeměpisu, nýbrž o pas pro romantické cestovatele.Slepý strážce opatruje světlo na dálném ledovém severu, statečná dívka podniká záchranu několika trosečníků, budování majáku u protinožců vede k vyhynutí ptačího druhu, děsivý přízrak uvnitř majáku píše po nocích na psacím stroji, výstřední obchodník vztyčuje neuvěřitelnou věž na otevřeném moři, dva znesváření strážci majáku spolu žijí na ostrůvku a trpí klaustrofobií. V podivuhodných příbězích prodchnutých samotou, šílenstvím, odvahou a radostí se majáky v těch nejvzdálenějších končinách proplétají s životy Edgara Alana Poea, Virginie Woolfové a Nelsona Mandely.Kniha získala cenu španělského ministerstva kultury.

Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka… Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit. Jemnými tahy líčí svůj každodenní život zasvěcený péči o tělo i duši těch, kteří jsou jejich svěřenci na jednotce odlišné od všech ostatních. Jedná se totiž o oddělení paliativní péče: nemocní se zde neléčí, a ti, kteří se o ně starají, by se ve vztahu k nim měli snažit najít nikoli profesní odstup, nýbrž optimální přístup. Jejich povolání je výjimečné: ulevují těm, kdo odcházejí, utěšují ty, co tu po nich zůstanou. Ač se Eduardo Berti těsně dotýká smrti, příkladně střízlivým způsobem se mu daří vystihnout podstatu života. A tímto citlivě napsaným textem vzdávajícím hold zdravotním pracovníkům utváří velkolepý portrét o povaze člověka.

1978, 1982: Zweimal Juni, zweimal Fußballweltmeisterschaft, und beide Male verliert Argentinien knapp gegen Italien. Auf die erste Niederlage, in Buenos Aires, folgt dennoch der Titelgewinn und der propagandistische Triumph der Militärjunta. Die zweite Niederlage, in Spanien, führt nicht nur zum Ausscheiden der Nationalmannschaft - sie wird begleitet vom katastrophal gescheiterten Falklandkrieg, der das Ende der Schreckensherrschaft einleitet. Und doch gibt es selbst in solchen Zeiten immer auch Leute, die es ganz gut getroffen haben. Etwa der junge Rekrut, der zunächst bei einem Militärarzt als Fahrer arbeitet und später als Medizinstudent den Krieg in der Zeitung verfolgt. Als er aber auf einer Gefallenenliste einen Namen bemerkt, der ihm bekannt vorkommt, entspinnen sich seine Erinnerungen, die an ein grauenhaftes Ereignis rühren. Mit dieser scheinbar unbeteiligten Stimme eines Mitläufers macht der Roman den Leser zum Komplizen und gewinnt eine Drastik und Intensität, die einem den Atem raubt. Martín Kohan schrieb mit Zweimal Juni den maßgeblichen Roman über die traumatischen Ereignisse der letzten Militärdiktatur.

Chronologicky poslední sbírka povídek Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, ohromuje svou obsahovou a formální dokonalostí a takřka nadlidskou odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.

Mladý psychiatr doktor Real převáží pětici bláznů z nejmenovaného města v provincii Santa Fe do Buenos Aires, aby je umístil do první psychiatrické léčebny na latinskoamerickém kontinentu, jejímž zakladatelem a ředitelem není nikdo jiný než slovutný doktor Weiss, jeho duchovní rádce a oddaný přítel. Zdánlivě nekonečná cesta pustou nížinou, během níž mladého psychiatra doprovázejí i vojáci, stopaři a prostitutky, je plná strastiplných příhod a nečekaných nástrah. Jeden z bláznů zažívá mystická vytržení, druhý zase svírá v pěsti celý svět, v jediné větě třetího se skrývá smysl universa, další se zase dokáže vcítit do zvířat. Lze stanovit hranici mezi rozumem a šílenstvím? Nebo snad oba pojmy splývají? Neutvářejí snad dějiny, tu velkou iluzi, jen bytosti stižené šílenstvím? Je oprávněné si myslet, že jsme dokonalejší a že toho víme o světě víc než kůň či kolibřík? Juan José Saer zůstává i v tomto románu věrný své tvůrčí vizi a soustředí zde základní stavební kameny své tvorby: úvahy o času a prostoru, o možnosti zobrazení skutečnosti a o nevěrohodnosti nástrojů – rozum, smysly a paměť –, jimiž zdánlivě postihujeme skutečnost.

Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Když se dveře rodného domu nadobro zaklapnou a člověk je nucen opustit svou zem, když se z rodné vlasti dá odejít jedině úprkem, jak uprchnout před zapomněním a před tichem? Héctor Tizón přetavuje paměť ve slova a cestu v přemítání o totožnosti člověka. Román Dům a vítr, poprvé vydaný roku 1984, je zásadním dílem argentinské literatury dvacátého století. Je stezkou člověka, jenž se vzepře tomu, aby každou noc usínal mezi násilníky a vrahy, cestou toho, jenž se nedokáže smířit s útrpným čekáním. „Právě tohle bude, přinejmenším v mých poznámkách, blábolivým svědectvím o mém vyhnanství. Já bych si však přál, aby právě toto v době, kdy se lidem nahání strach a hrůza a kdy se zabíjí, bylo rovněž svědectvím o mé lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Před svým útěkem jsem však chtěl spatřit to, co opouštím. Chtěl jsem naplnit své srdce obrazy, abych pak již svůj život nepočítal léty, nýbrž horami, gesty, nekonečnými tvářemi. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal, odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky.“ Ve své předmluvě k poslednímu, definitivnímu vydání Tizón upozorňuje na skutečnost, že „návratu není“. Ve své bolestné kráse je však tato kniha modlitbou, příslibem a nadějí. Protože i když se náš dům rozplyne, v našem srdci nepřestává žít.