Miloš Vodička Bücher

V cyklu Sonáty se pokouší o vytvoření básně pomocí transpozice hudebního principu a formy, čímž jinotajně naznačuje tristní důsledek toho, jak moderní poezie rezignovala na pythagorejské a mélické hudební základy. Ve všech sbírkách i básnických cyklech Miloš Vodička trvá na privátnosti, na budování lyrického světa z látky vlastní duše nebo spíš z torza a náznaku, jež hluboká niternost ještě nabízí k procesu zviditelnění a komunikace.

Dva básnické cykly. K novému Blues pro tahací harmoniku je připojena Čarodějnice z Blois (1969). Koncízní osvětí prvních Vodičkových básnických cyklů přehlušila zdánlivě banální, téměř turistická cesta do Francie v roce 1966. Tehdy navštívil básník také město Blois, proslulé mimo jiné procesy s čarodějnicemi. Dvacetiosmidílnému cyklu Čarodějnice z Blois předcházejí čtyři prology, uvádějící do tajemných prostorů všepohlcující i pohádkově temné a adorované ženy. Obraznost a konkrétnost naznačují již vstupní verše z prvého Prologu. Pak následuje osmadvacet lyrických fresek, portrétů či arcimboldovských metamorfóz čarodějnice, které mohou připomínat stejně tak scenérie renesančních budoárů s tajemnými ženskými zjevy jako martyrologické výjevy z časů barokní inkvizice. Básník čarodějnici oprošťuje od dějinných souvislostí a kreslí ji jako mnohovrstevnatý ženský idol, lavírující mezi stvořením a apokalypsou, mezi láskou a prokletím, mezi pravdou a hrou. Čarodějnicí z Blois začala Vodičkova příznačná básnická cesta, kterou v následujících letech rozšiřoval a obohacoval o další fasety, aniž ji kdy opustil. Cyklus Kejklíři je opět rozklenutý mezi přírodním lyrismem a ohlasově pojednávaným neoromantismem, syceným křesťanskými prvky a emblémy, ale i častými návraty k antice, jež se stanou záhy další konstantou jeho poezie.

Cyklem básní Román na pokračování vstupuje do Vodičkova díla permanentní memoárový či borgesovský rys, který připomíná reversibilitu všeho prožívaného i spatřeného, vyjevujícího se až platónským způsobem niterné anamnézy. Nad každým veršem nepřestává balancovat akrobat samoty,odloučenosti, ticha pozdních nočních pijáků skutečna a imaginace: „Pil v hospodě pod nebem / za měsíční peníz / který tancoval v sametové dlani / prožrané moly / A měl pak žízeň vyhaslého dne / a měl žízeň noci / která se vztyčila na hladkých stehnech // Co naplat / sklenice jedna za druhou vykrvácely / a ani vlásek číšnice / nespadl s cinknutím na jeho stůl / i když věřte té hudbě / naslouchal vstříc / bolestně i chtivě“.

Ročenka TAHY prezentuje literární tvorbu, dokumenty a odborné statě týkající se východních Čech, ale zaměřuje se také na obecnější otázky celonárodní a světové. Kromě tří základních tematických bloků – beletristického, dokumentárního a odborného – obsahuje rovněž Zápisník, informující o aktuálních kulturních událostech doma a ve světě, a Recenzní přílohu, přinášející hodnocení domácích i zahraničních literárních děl nebo odborných publikací. Druhá edice ročenky se zaměřuje tematicky na duchovní aspekty současného kulturního života v Čechách i v zahraničí. Všechny příspěvky osvětlují spiritualitu v různých souvislostech, které vyvstávají v rámci mnohých žánrů literatury, historiografie a publicistiky.

Kniha zahrnuje první dvě autorovy sbírky z poloviny šedesátých let a všechny jeho delší a kompozičně rozložité skladby. Vodička je básníkem hluboké imaginace, v jehož vizích ožívá jakási smrtelná tíže osudových dramat. K tomuto účelu autor často rozehrává až romantický repertoár. Jeho hlavními zbraněmi však zůstává básnické vidění světa a poetická konvence.

Poezie Miloše Vodičky patří k nezpochybnitelným hodnotám české literatury. Jeho nová sbírka se částečné vymyká z jeho dosavadní tvorby a je v jistém smyslu sbírkou bilanční. Kromé krátkých a sevřených básní zde najdeme i dvě básnické skladby Adam a Eva a Svatba v Káni Galilejské. Vodička se v nich snaží poměřovat svůj život s „věčnými" mýty a současně vztáhnout a aktualizovat jejich příběh svým vezdejším bytováním.

Básnická kniha Trialog, která obsahuje skladby Šeříkové rekviem, Blízké souručenství a Pláče, představuje ve Vodičkově poetice výrazný předěl. Inspirován (či spíše drcen) hlubokým prožitkem smrti své matky, radikálně se odklonil od akordů předchozích básní a napsal verše, které zrcadlí ničím nepřiklášlenou lidskou existenci v její nejzákladnější rovině.

Nová sbírka básnického solitéra Miloše Vodičky, navzdory krajním životním zkušenostem plná dychtivých tázání a existenciálních křižovatek.

Poéma na motiv japonského loutkového dramatu o mladé císařské dceři odloučené od milovaného samuraje a násilně zasnoubené s nemilovaným mužem.

Sbírka básní inspirovaná hudbou Igora Stravinského. Zatímco v první části (Prology) i v poslední (Epilogy) se snaží jemnými náznaky vyslovit podobu a obraz ženy ve Stravinského hudbě, v prostřední části, která se zdá výrazově nejlepší, se pokouší pomocí jednoduchého příběhu vyjádřit nejen Stravinského baletní hudbu, ale pokouší se ukázat i na význam ruských a slovenských pohádek, ze kterých Stravinskij často čerpal. Vytvořil: janajau

Beletristicky pojaté vzpomínky českého básníka starší generace. Autor (roč. 1938) nemohl jako syn politického vězně studovat na vysoké škole humanitního směru. Vystudoval tedy chemii a celý život pracoval jako technik v pardubické hygienické stanici. Vydal řadu básnických sbírek, osobně nebyl režimem nijak dál perzekvován, mezi jeho přátele však patřilo mnoho představitelů neoficiální kultury, jako např. Bohuslav Reynek nebo Bedřich Fučík. Vzpomíná na svůj život osobitým básnickým jazykem, bez sentimentu, natož sebelítosti, a na konci připojuje vysvětlivky alespoň části přečetných literárních odkazů a narážek, kterými své memoáry prokládá. (Mimochodem - Wilsonova mlžná komora je zařízení, ve kterém lze sledovat dráhy mikročástic v prostředí nasyceném parami, většinou lihovými. Vzhledem k autorovu vzdělání můžeme takovýto název pamětí chápat jako jakýsi "odborný vtip" - snad že sleduje svůj život skrze alkoholické výpary..?)

Sbírka poezie M. Vodičky.