Książka wydana wspólnie z Niemieckim Instytutem Historycznym w Warszawie Tajny referat Chruszczowa z 1956 roku zachwiał komunizmem w posadach. Późniejsze lata kojarzone są zwykle z powolnym upadkiem tej ideologii. Pavel Kolář przedstawia natomiast inną perspektywę: interpretuje destalinizację jako początek nowej epoki. Dowodzi, że utopijne wizje cechowały również komunizm doby poststalinizmu. Ich istotą nie było już jednak niepohamowane dążenie do idealnego ustroju społecznego, lecz stopniowa poprawa istniejącej sytuacji. Wychodząc poza historię komunizmu, książka opowiada o przekształceniach nowoczesnych ideologii i budowaniu nowego konsensusu władzy. Pavel Kolář, profesor historii Europy Wschodniej na Uniwersytecie w Konstancji. Zajmuje się współczesną historią europejską (przede wszystkim dziejami Niemiec i Europy Środkowo-Wschodniej). Specjalizuje się w historii dyktatur komunistycznych, dziejach historiografii, historii nacjonalizmu i historii przemocy. Ostatnio opublikował: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu (Co to była normalizacja? Eseje o późnym socjalizmie, 2016, wraz z Michalem Pullmannem) oraz Soudruzi a jejich svět. Sociálně myšlenková tvářnost komunismu (Świat towarzyszy. Społeczno-ideowe oblicze komunizmu, 2019).
Pavel Kolář Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)
Miliony lidí po celém světě se ve 20. století upsaly myšlence komunismu. Ať byly jejich pohnutky jakékoliv, žádná jiná ideologie neovlivnila moderní dobu tak pronikavě a trvale jako právě vize spravedlivé beztřídní společnosti. Kniha Soudruzi a jejich svět podniká cestu do hlubin této pro nás již exotické mentality: rekonstruuje každodenní jazyk obyčejného komunisty, zkoumá jeho myšlenkový svět, jak se vyvíjel tváří v tvář politickým změnám. V ohnisku práce je pět ústředních motivů komunistické obrazotvornosti: Dějiny, Strana, Národ, Nepřítel a Čas. Autor dochází k závěru, že prostí komunisté nebyli netečnou masou, nýbrž aktivními hybateli dění s bohatými formami politických postojů. Dějiny komunismu, jeho vzestupů a pádů, mohou v tomto pojetí sloužit jako vodítko k pochopení toho, jak fungují ideologie v soudobém světě.
Stejně jako Lipany nebo Bílá hora nebyla ani tzv. normalizace jen temnou skvrnou na našich dějinách. Chceme-li na toto historické období pohlédnout bez předsudků, musíme obrátit pozornost od samotné represe ke společenským silám, které diktaturu držely pohromadě. Jen tak pochopíme trvání systému založeného na „klidu na práci“ i důvody, proč se koncem osmdesátých let tak snadno zhroutil. Soubor studií Co byla normalizace? se snaží vylíčit pozdně socialistickou společnost v její rozmanitosti, neomezuje se jen na politické špičky nebo opozici. Autoři zachycují pestrou škálu postojů, které se vzpírají jednoznačnému dělení na viníky a oběti. Diktatura podle nich nebyla jen výsledkem vnější mocenské svévole, nýbrž opírala se i o určitý vnitřní konsenzus. Důrazem na sociální rozměr moci zpochybňují takový výklad, který komunistický režim chápe jako odchylku od domněle přirozeného vývoje našich dějin a tím zbavuje společnost odpovědnosti za to, co se stalo.
Nach Chruschtschows „Geheimrede“ von 1956 geriet der Kommunismus ins Wanken. Während die Folgezeit meistens als ein Niedergang dieser Ideologie dargestellt wird, bietet dieses Buch eine andere Perspektive, indem es die Entstalinisierung als den Anfang einer neuen Epoche deutet. Der Autor zeigt, dass die kommunistischen Sinnwelten auch im Poststalinismus von utopischen Vorstellungen geprägt waren. Ihr Fluchtpunkt war jedoch nicht mehr das ungestüme Streben nach einer perfekten Gesellschaftsordnung, sondern eine prozessuale Verbesserung der bestehenden Verhältnisse. Über die Geschichte des Kommunismus hinausgehend erörtert das Buch die Frage, wie sich moderne Ideologien transformieren und einen neuen Herrschaftskonsens stiften.