Věra Vostřelová Bücher

Cizí Dům? / Ein Fremdes Haus: Během 19. Století V Procesu Rozvoje Občanské A Národní Společnosti Češi A Němci Stanuli Na Opačných Stranách Barikády. Každý Národ Se Snažil O Definování A Obhájení Své Vlastní Identity. Zatímco Češi Získávali Stále Významnější Postavení, Bojovali Němci O Uchování Svých Pozic. Architektura Je Jedním Z Nejmarkantnějších Svědk°u Jejich Snah, A Zvláště Stavby úzce Spojené S Národní Myšlenkou: Spolkové Německé Domy, Německá Divadla, Radnice Německých Měst, Turnerské Tělocvičny, Luteránské Nebo Starokatolické Kostely. Kniha Tedy čtenáře Seznámí Nejen S Tvorbou českoněmeckých Architekt°u, Ale Také Přiblíží Charakter Architektury Měst V Někdejší Německé Jazykové Oblasti. Jejím Hlavním Cílem Je Hledat Odpověď Na Otázku, Jak Se Architektura českých Němc°u Podílela Na Formování Jejich Národního Uvědomění, A Sice V Neklidném Období Od Revoluce Roku 1848 Nazývané Jarem Národ°u Až Do Otevření Jubilejní Zemské Výstavy Roku 1891, Na Které Se Již Prezentoval Pouze Jeden Ze Zemských Národ°u: Češi. Zatímco V Padesátých Letech 19. Století Ještě Nebylo D°uležité, Zda Projekt českého Národního Divadla Vytvoří Architekt Německé Národnosti, Koncem Století Tu Proti Sobě Stojí Dva Znesvářené Tábory. Nakolik Však Byla česká A Německá Architektura Skutečně Vzájemně Cizí? Publikace Vychází V česko-německé Jazykové Mutaci

Kolem roku 1900 se na umělecké scéně v Čechách prosazuje moderna. Proces české národní emancipace vrcholí a sebevědomé české umění se více otevírá západnímu světu. Oproti tomu němečtí umělci v Čechách, náležící dosud k širokému německému kulturnímu okruhu, si svou osobitou identitu teprve začínají uvědomovat. Soupeří tak s českými kolegy, kdo se jako první zařadí do mezinárodního rozvoje moderny, ale zároveň je pro jejich tvorbu důležitá vlastní svébytnost a přináležitost ke kulturní tradici české země. Jak se tyto na první pohled neslučitelné intence projevily v tehdejší architektonické produkci? Dnes máme tendenci nazírat architekturu českých Němců ve srovnání s českou tvorbou jako méně moderní. Není ale tento pohled zkreslen naší snahou sledovat v českém umění v první řadě projevy modernosti, kdežto v umění českých Němců si všímáme především dokladů nacionalismu a tradicionalismu? Úkolem této knihy není posoudit, nakolik byla tvorba českoněmeckých architektů kolem roku 1900 moderní. Cílem je spíše představit ji jako integrální součást soudobého evropského diskurzu. Chceme ukázat, že za jejím tradicionalismem nemusely stát nacionální intence, ale snaha o návrat k předindustriální jednoduchosti, prostotě a přirozenosti. Moderní architektura přelomu 19. a 20. století měla dvojí tvář: obracela se ke kořenům a přirozené domácí tradici, stejně jako sledovala potřeby nové doby. Jednotlivé kapitoly se věnují nejprve obecnějším otázkám vztahu moderního a tradičního v architektonickém diskurzu kolem roku 1900 a dále probírají problematickou situaci německého umění v Čechách. Následně se kniha zaměřuje na vedoucí osobnosti pražské i regionální českoněmecké architektury, na jejichž tvorbě ukazuje různé způsoby vztahování se k modernímu a lokálnímu. Publikaci provázejí četná vyobrazení sestávající převážně z historických fotografií a archivních materiálů. Grafika Petr Krejzek. Vychází v česko-anglické jazykové mutaci. Výzkum a vydání knihy podpořila v letech 2018–2022 Grantová agentura České republiky (reg. č. projektu 18-04816S, Hledání identity: Architektura českých Němců 1891–1918).

Bavorský architekt Bernhard Grueber byl roku 1844 povolán do Prahy, aby se ujal školy architektury na Akademii výtvarných umění a pozvedl stavební produkci v Čechách na uměleckou úroveň. Získával přední zemské a šlechtické zakázky, ovšem s narůstajícím českým národním uvědoměním postupně ztrácel své výsadní postavení a stával se nevítaným cizincem. Nakonec byl nucen se vrátit do své rodné vlasti. Během bezmála třiceti let svého působení v Čechách realizoval řadu originálních projektů, citlivě obnovil významné středověké památky a zpracoval vůbec první rozsáhlou syntézu dějin středověkého umění této země. Český dějepis umění přijal zavrženého architekta teprve v nedávné době. Publikace tak představuje první ucelené zpracování jeho díla. Seznamuje čtenáře s různými stránkami jeho rozmanité tvorby v širokých dobových souvislostech a sleduje ideová východiska jeho dynamického pojetí architektury, nahlížené metaforicky jako „zkamenělá hudba“. Kniha zaujme nejen historiky umění, ale i ostatní milovníky architektury včetně praktikujících architektů. Je výsledkem dlouholetého studia archivních pramenů v Čechách i Bavorsku. Nedílnou součástí publikace je bohatý obrazový materiál sestávající z historických fotografií staveb a originální projektové dokumentace.