Bohumil Vít Tajovský Bücher

Knižní rozhovor s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským (1912–1999) mapuje jeho život od dětství na Havlíčkobrodsku, přes seminární studia a vstup k premonstrátům, až po život v klášteře během první republiky a válečná léta. Tajovský popisuje svou profesorskou dráhu na humpoleckém gymnáziu, volbu opatem, zatčení kvůli číhošťskému zázraku a první církevní monstrproces. Jeho vzpomínky zahrnují léta strávená v komunistických žalářích, práci lesního dělníka, tajné opatské působení a návrat řádové komunity do želivského kláštera po pádu komunismu. Životní dráha opata Tajovského odráží dramatické události české společnosti 20. století. Vzpomíná na osobnosti jako Jakub Deml, Josef Florian, Jan Zábrana, Václav Havel a další. Jeho svědectví slouží jako cenné varování budoucím generacím. Po pádu komunismu odpověděl na otázku novináře o odpuštění svým trýznitelům: „Odpustil jsem úplně všem. Odpouštíme ze srdce, ale paměť nám zůstává, abychom v budoucnosti nedopustili návrat takového zla.“ Opat Tajovský zemřel ve svém milovaném klášteře přesně padesát let po události v Číhošti. Je považován za mimořádného svědka víry 20. století, jehož postoj byl plný odhodlání a odvahy.

Starobylý želivský klášter, rozkládající se na soutoku Želivky a Trnávky, byl založen roku 1139 pro benediktiny ze sázavského kláštera. Po jejich odchodu se zde usadili premonstráti a klášter se brzy stal významným duchovním i hospodářským centrem kraje. Zdejší komunita premonstrátů však zanikla v době panování krále Jiřího z Poděbrad. Řeholní život v Želivě byl obnoven v roce 1622, prvním opatem vzešlým ze zdejší komunity byl roku 1661 za dramatických okolností zvolen Siard Falko. Právě toto přelomové a bouřlivé období působivě zachytil ve svém textu jiný z opatů želivského kláštera, Bohumil Vít Tajovský, jehož životní osudy i spojení se Želivem byly neméně dramatické, třebaže se odehrály o tři sta let později.