Oldřich Wenzl Bücher

Unikátní legendární surrealistický sborník rozvíjí nespoutanou básnickou imaginaci.

Výbor z veršů. Vybral a uspořádal Ludvík Kundera

Sbírka veršů poznamenaných surealismem. Editoři rozložili verše z posledních let básníkova života bez přísně chronologického zřetele do dvou sbírek, a tak až na dvě výjimky (Báseň a Ovocní milenci) obsahuje tato knížka dílo vytvořené v rozmezí roku 1965 a jara 1969, stejně jako sbírka Dvanáct poledních úderů. Pětatřicet básní uchovává plně zvláštnost Wenzlova projevu, který nejčastěji přímo z dílčích prozaických stylizací skloubí poetický celek. Vše tu co nejpůvodněji vyvěrá z autorova osobního údělu. Sbírka Dvanáct poledních úderů vyšla až v roce 1982 v souboru Veškerá poezie.

Moderní verše bez rytmu, rýmů a poetismů, v nichž autor záměrně a ve snaze karikovat oslavuje všednost, prostřednost, sobectví a negaci všeho lidsky kladného (Když jsem se narodil / Rodiče se ve mně viděli / A nyní 20 let nemám rodiče / A vidím se jen sám v sobě/ ... Až přec jen zemru / Aby nebyly zbytečné starosti / Svůj majetek vezmu s sebou / Do hrobu i na onen svět / ... / Se zbytkem rodiny se nestýkám / Jsou to moc drobní lidé / A já tak vynikl /Udržuji jen styk se starou tetou / Doufám, že po ní hodně zdědím ...)

Souborné vydání veršů předčasně zemřelého básníka (1921–1969) jehož imaginace je nástrojem poznání lidí i světa, je humorná, sebeironická a smyslově bohatá – přináší vedle již vydaných sbírek Yehudi Menuhin, Hřích ublížit, Veliký požár, Lento i dosud nevydanou sbírku Dvanáct posledních úderů, dále juvenilie a básně do sbírek nezařazené. Uspoř., textově připravil a ediční zprávu naps. Ludvík Kundera, doslov Milan Blahynka.

Wenzl debutoval až v 60. letech rozšířenou podobou básnické sbírky Yehudi Menuhin (v původní podobě 1947 připravené k vydání v edici Ra) a hned se představil jako básník, podávající nezvykle koncizní a vyhraněnou výpověď o člověku a životě, určovaném deformací soukromé i společenské reality. Wenzlovy imaginativní záznamy běžných životních situací a pocitů sahají od lyrických popisů a reflexí, které často mají charakter lakonické mystifikující zpovědi, po epičtěji pojaté miniaturní konfese a portréty, výrazněji zastoupené zvláště v poslední, samostatně nevydané sbírce Dvanáct poledních úderů (v souboru Veškerá poezie). V počátcích básníkův specifický rukopis odkazoval k poetice Paula Éluarda; asociativní shluky automatických představ, mající nezřídka meditativní charakter, jsou však zcivilňovány svou vzájemnou konstelací, užitím banálních hovorových obratů i ustálených klišé, humorně sarkastickým nadhledem a ironicky absurdními pointami.

Básně z let 1962–1965, kdy v očekávání debutu a pak po něm dochází u Wenzla k obrodné poetické explozi.