Viktor E. Frankl (1905-1997), Wiener Neurologe und Psychiater, ist der Begründer der Logotherapie. Das vorliegende Buch enthält eine Sammlung von Vorträgen aus den Jahren 1947 bis 1980. Frankl, der neben den «Willen zur Macht» (Adler) und den «Willen zur Lust» (Freud) den «Willen zum Sinn» stellt, sieht in seelischen Konflikten Sinndefizite; unerfüllter oder falsch erfüllter Sinn führt danach zu «existenziellen Frustrationen». Ein Beitrag von Elisabeth S. Lukas zur Validierung der Logotherapie rundet die Sammlung ab.
Ein Klassiker der psychotherapeutischen Literatur und eines der Hauptwerke des jüdischen Wiener Arztes Viktor E. Frankl. Hier stellt er seinen Ansatz der Logotherapie und Existenzanalyse systematisch dar. Ebenfalls enthalten sind die ›Zehn Thesen über die Person‹, die das seiner Therapierichtung zugrunde liegende Menschenbild in konzentrierter Form wiedergeben.
Esej francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta (1949) promlouvá do našich soudobých českých sporů o kulturu. Postihuje problematiku nacionalismu a etnicity i jevu, který se nazývá postmodernou. Proti pokusu o absolutizaci kultury autor hájí kritický rozum schopný rozlišovat hodnoty.
Tato kniha vznikla z přednášek proslovených v dubnu 1963 na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Autor si vybral jako téma svobodu a předsevzal si zabývat se znovu starým rozporem mezi svobodami formálními a svobodami reálnými. Raymond Aron (1905–1983) představuje v duchovních dějinách moderní Francie a Evropy jeden významný typ sociologického a politologického myšlení, jehož závažnost dnes již prověřil kritik nejneúprosnější – čas. Aron nevytváří žádný uzavřený sociologický systém ani nesofistikuje sociologické pojmy, ale filozoficky a sociologicky poučeně reaguje na nejaktuálnější problémy své doby, a to na úrovni jak vysoce obecné, tak konkrétně analytické. Autor slavných knih Opium intelektuálů, Demokracie a totalitarismus, či Esej o svobodách díky své intlektuální a mravní poctivosti, díky hlubokému poznání a vědomí o lidské, sociální a historické podmíněnosti všeho našeho usilování, odolal veškerým ideologickým svodům dvacátého století. Díky této poctivosti a životní zkušenosti si mohl také dovolit, aby jeho díla byla svrchovaně „neakademická“, protože, jak vtipně poznamenává Aronův životopisec, zatímco Aronův přítel z mládí Jean-Paul Sartre objevoval Heideggera a Husserla, Aron pozoroval Hitlerův nástup k moci.
