Pavel Barša Reihenfolge der Bücher

Narodil se do komunistické rodiny, v osmdesátých letech působil v kruzích alternativní kultury, po roce 1989 pomáhal u nás etablovat obory politologie a mezinárodních vztahů. Vedle toho vždy komentoval aktuální politické i globální dění a psal knihy, v nichž do českého prostředí často jako jeden z prvních vnášel témata jako multikulturalismus, feminismus nebo postkolonialismus. Pavel Barša byl a je v životě mnohým — věřícím komunistou, muzikantem, hospodským intelektuálem, akademickým kompradorem, imaginárním židem, politickým filozofem… Je však především výrazným a originálním myslitelem, který už několik dekád ovlivňuje tuzemskou intelektuální scénu. Když tedy knižní rozhovor s Pavlem Baršou líčí minulé i současné podoby jeho života, zároveň s nimi mapuje i vývoj politického a společenského myšlení v Česku, globální krizi liberalismu nebo výzvy, které s sebou přinášejí geopolitické konflikty či klimatická změna.

Diskurz o údajné „dekadenci“ evropské kultury na konci 19. století se často spojoval s představou, že příčinou tohoto úpadku je narůstající vliv Židů a že „obrození“ se tudíž neobejde bez jejich vyloučení. Na příkladech vybraných středoevropských intelektuálů židovského původu a německého jazyka podává kniha přehled náhradních kolektivů a projektů, k nimž se Židé vyhánění z německého národa a německé měšťanské kultury uchylovali. Tyto židovské odpovědi na nástup antisemitismu a (jím ohlašovanou) krizi liberalismu nechává kniha komunikovat s analýzami toho, jak se diskurz „dekadence a obrození“ propojoval s „židovskou otázkou“ v prozaickém i esejistickém díle Thomase Manna.

Yara Abu Aataya, Yasar Abu Ghosh, Lucie Alalu, Pavel Barša, Lamis Bartůšková, Khalilová, Markéta Hrbková, Nadia Kotaishová, Tereza Langrová (ed.), Filip Outrata, Šádí Shanaáh, David Scharf, Prokop Singer Trochu jako deník doby, trochu jako společná terapie. Tento sborník nepřináší ucelenýobraz dějin. Vznikl jako reakce na v Česku neviditelné utrpení Palestinců, jako součást kulturní intifády proti snaze vymazat palestinský příběh. Prostřednictvím rodinných příběhů několika Palestinek žijících v Česku nebo Čechů s kořeny v Palestině přinášíme palestinský pohled, který je v českém veřejném povědomí zoufale málo zastoupen. Několik dalších autorů a autorek potom v knize zprostředkovává další kontext povahy okupace, židovské zkušenosti ve vztahu k Izraeli nebo střetu dvou historických pamětí – kolonialismu a holocaustu. Od října 2023 se může zdát, že na širší souvislosti nebo empatii není v české debatě prostor. Tímto sborníkem společně bojujeme proti hlubokému pocitu odcizení. Vysvětlujeme naše pozice, kritizujeme současný stav a promýšlíme alternativy s cílem vytvářet porozumění tváří v tvář probíhající katastrofě v Palestině.

Antiliberální obrat ve střední Evropě vzbudil živou odbornou diskusi, k níž tato kniha přispívá poskytnutím neotřelé perspektivy. Nedávný neliberální vzestup je často připisován slabě zakořeněnému liberalismu v kontextu nedokončeného přechodu nebo naopak dokončení transformačního procesu, v němž se populisté obracejí proti svým někdejším učitelům ze Západu. Aniž by oddělovali střední Evropu od globálních trendů, hledí autoři této knihy na změnu politické dynamiky „popřístupové“ střední Evropy prizmatem kulturních válek. Konflikty o hodnoty, symboly a společenské normy poznamenaly 21. století nápadně podobným způsobem napříč střední Evropou. Do jisté míry nahrazují starší socioekonomické štěpení pravice a levice a zároveň zdůrazňují témata jako pohlaví, identita, suverenita a globalizace. Všechny středoevropské země prošly po uprchlické krizi v roce 2015 hluboce polarizujícími epizodami a některé dokonce ještě dříve. V některých národech jsou spojeny se silným národně-konzervativním projektem, s náboženstvím nebo s traumaty z minulosti, ale neexistuje žádný jednoduchý vzorec. Kniha studuje kulturní politiku v široce pojaté střední Evropě – Polsku, České republice, Slovensku, Maďarsku, Rakousku a Chorvatsku – a ukazuje různé formy kulturních válek po roce 2010 i jejich základní logiku.

Z hlediska možností a zábran plné integrace evropských Židů do většinově křesťanských společností, které se v průběhu 19. století proměňovaly do moderních národů obdařených moderními státy, představovala klíčové období poslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století. Nástup politického antisemitismu signalizoval krizi dosavadního způsobu integrace, v němž se spojovaly politická, kulturní a sociální dimenze: občansko-právní emancipace činila z Židů rovnoprávné příslušníky daných států, jazyková a vzdělanostní asimilace je proměňovala na příslušníky většinových národů a sociální mobilita z nich činila příslušníky střední vrstvy a buržoazie. Pokud byla vědomě udržována židovská odlišnost, redukovala se na „mojžíšské vyznání“, jehož pěstování nemělo vadit plnohodnotnému zapojení Židů do politického, kulturního a ekonomického života jejich zemí. To byl regulativní ideál národně-liberálního křídla západoevropské a středoevropské politiky velké části 19. století, nikoliv realita. Avšak díky tomu, že toto křídlo bylo v té době jejím křídlem nejdynamičtějším a nejiniciativnějším, jeho projekt se stal ztělesněním nadějí významné části evropských Židů. Tato naděje sílila v západní a střední Evropě 19. století tou měrou, jakou se tato vize – jakkoliv nedostatečně a mezerovitě – postupně realizovala.

Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku. Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filozofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století — fašismus a komunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, tak neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví. Do politiky vstoupily neživé entity a smrt. V legitimizaci revolučních i liberálních ideologií minulých dvou staletí hrál klíčovou roli způsob propojení individuálních a kolektivních příběhů, jenž stojí také v centru myšlení o románu Milana Kundery. Kundera vychází z hegelovského pojetí, které pro potřeby komunistické ideologie adaptoval filozof György Lukács. Pro odpovídání na politické výzvy dneška se však lépe hodí antihegelovské koncepce románu a dějinnosti formulované Michailem M. Bachtinem a Erichem Auerbachem.

Kniha, ve které se sešlo třináct autorů a autorek od starší po nejmladší badatelskou generaci, je ambiciózním příspěvkem k tuzemskému promýšlení alternativ ke kapitalistickému systému. Vychází v situaci určitého mezivládí, kdy panující neoliberální řád ztratil legitimitu, dosud však není zřejmé, čím bude nahrazen. Autorský kolektiv tuto situaci analyzuje, hledá její kořeny a snaží se v ní identifikovat možné cesty k demokratičtější a ekologicky udržitelnější budoucnosti. V první části, nazvané ODKUD, je pozornost věnována ideologické roli neoklasické ekonomie a neoliberálního myšlení, důsledkům integrace zemí visegrádské čtyřky do Evropské unie, financializaci bydlení a rozvoji digitální platforem. V druhé části, nazvané KAM, se autoři zamýšlejí nad aktuálností myšlenky socialismu a zároveň se věnují problematice ekologické ekonomie a ekonomiky. Prostor dostává také feministická etika a její důraz na podceňovanou roli péče. Knihu uzavírá kapitola o krizi tradiční stranické levice a možnostech její obnovy skrze spolupráci s tzv. autonomní levicí.

Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci – existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí. V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda „světlejší budoucnost“, evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, „je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

Ve stanovisku jeho autor oceňuje, že se sociální demokracie v posledních dvou parlamentních volbách začala daleko výslovněji než předtím zdůrazňovat, že hájí zájmy středních a nižších příjmových vrstev proti zájmům privilegovaných a ekonomicky úspěšných (tj. usiluje o větší přerozdělování ve prospěch chudých), měla by ji však podle něj doplnit o ideu rovné hodnoty či důstojnosti každého člověka, která se od 18. století rozvíjela v liberálním humanismu, sociálním učení církve i myšlenkách sociálně-demokratického hnutí.

Nejobecnějším tématem této knihy je vztah většin k menšinám. Titul odkazuje na specificky moderní figuru odlišnosti, kterou představují neevropští cizinci, s nimiž musíme žít dohromady na jedné planetě, a stále více i na evropském kontinentě. Expanze Evropy a planetární převaha západních idejí, technologií, armád a ekonomických institucí v předcházejících několika staletích postavila Neevropany na globální úrovni do podobně nerovné pozice, v jaké se na úrovni jednotlivých evropských společností ocitly etnické a jiné menšiny v důsledku budování moderních národních států. Základním předpokladem této knihy je, že s počátkem 21. století jsme vstoupili do éry narovnávání tohoto vztahu. Po politické dekolonizaci druhé poloviny minulého století přichází dekolonizace kulturní a ideologická.