Richard Crha Reihenfolge der Bücher

Proč jsem se zatím ještě nezastřelil? Protože nemám žádnou pistoli, to dá rozum. A řeknu vám rovnou, že bez pistolky se nezastřelíte, i kdybyste moc a moc chtěli. Ačkoliv se samozřejmě nemohu ani za nehet k někomu přirovnávat, myslel jsem i v tento okamžik na svého největšího oblíbence přes psané slovo, totiž na Ernesta Hemingwaye, který si v Ketchumu ve státě Idaho, když mu došlo, že už nemá o čem psát, že už mu psaní sebralo všechny síly, vzal ze stěny hamerlesku, kterou si vložil do úst, na chvíli se zamyslel a pak zmáčknul spoušť, přičemž si samozřejmě opřel hlavu o stěnu, aby mu nábojnice v hamerlesce neodnesla celou jeho stále geniální hlavu příliš daleko. To si, laskavě, zapamatujte, kdybyste se náhodou chtěli také zastřelit, aby vás příbuzní nehledali po místnosti a neskládali vás z kousků jako puzzle. Takže, vážení, když už, tak pevně zapřít hlavu o stěnu.

Rybáři, to je taková převelice zvláštní sorta lidí, který nejlíp poznáte podle toho, když v restauračních zařízeních vyprávěj o svejch úlovcích. A tam, když rozpaží obě ruce, aby ukázali, jak velikýho macka chytili, můžete s téměř stoprocentní jistotou odečíst dvacet centimetrů a dostanete tu správnou míru onoho kapra, štiky, úhoře, okouna, amura, candáta apod.

„Po celý život se snažím, a to docela marně, odhalit, v čem spočívá tajemství ženského světa. Ale doposud jsem na to nepřišel, snad i proto, že se pěkné věci tak často zvrtávají kvůli naprostým prkotinám. Jistěže krása, jistěže křehkost, jistěže něha, jistěže porozumění, jistěže koketérie, jistěže závojík něco překrývající, ale dál jsem se nedostal, protože se mnohé věci překotily v jízlivost, někdy dokonce v nenávist a jak též některé ženy často uvádí v rozvodových spisech, dokonce až v nepřekonatelný odpor. I proto jsem se stal na třicet dní gigolem a snažil se vyzjistit, co všechno onen ženský svět obnáší…“

...Pověděl jsem oněm dvanácti postupně přicházejícím dámám, že jim mohu takovou svou knihu o lásce (i o tom, jak většinou končívá) okamžitě poslat e-mailem, ale jen za jistou protislužbu - totiž za to, že mi pošlou - anebo rovnou přinesou - jednu třenou mramorovou bábovku. Nevím, proč jsem byl ujetý právě na tento tovar; snad proto, že jsem se vzpomněl a současně postesknul, jak je maminka dělávala v dětství dobré...

Zahrávat si s vdanou paní, to je vždycky hra s ohněm... Sice se u něj na chvíli ohřejete, ale pak nějaký trouba (a nemusí to být vždy jen manžel) přilije do ohně kanystr benzínu a máte kolem sebe takového tepla, až se z toho klepete zimou...

Ačkoliv mi před pěti dny bylo šedesát a měl bych mít tu a tam rozum, musím se vám k jedné pošetilosti přiznat: Nikdy v životě jsem si nepsal deníček a přitom ve skrytu duše, v tom záhadném bludišti, v němž se mnohdy nevyznáte ani vy sami, natož pak druzí, jsem tiše záviděl všem, kteří si své denní kalvárie uměli pozapisovat, anebo se o to alespoň upřímně pokoušeli, rozdávajíc v nich svá moudra a rady. Má matka, už když jsem hodně povyrostl, říkávala občas v tu dobu okřídlené úsloví: ‚Neraď. Není ti šedesát a nebyl jsi v Rusku.‘ No, šedesát mi už trochu bylo, v Rusku jsem byl čtyřikrát a už ani jednou tam nechci, takže bych snad mohl i radit, ale už zase čtrnáct let nemám maminku, takže je to na draka a radu vám nedám vůbec žádnou.Takže vezměte alespoň zavděk Deníčkem jednoho nezbedného kluka.“

Kolik jsme těch lásek vlastně měli? A která byla první a která bude poslední? A co všecko bylo mezi nima? Taky láska? Nebo jen žízeň po životě? Život je jedna velká otázka, kterou se ptáme - kam jste to uplovaly, všechny lásky?

Haně Formánkový to patří. Za to, že je. Některá slova vám někdy nemusí sednout do úst; třeba takové slovo soulož. Významově značí, že spolu ležíme, dejme tomu v ložnici a děláme takové ty věci, které dělají všichni lidé už od nepaměti. Vím, že se najdou puritáni, kteří by raději četli slovo milování, ale já mám pocit, že právě pro tuto knížku by se na mně, v tomto případně duchovní guru, Charles Bukowski, tak trochu, anebo rovnou velmi, zlobil... Dopřejme si nefalšovaného života, dokud je čas. (autor)

Dvě půlky svádějí v této knize k dvěma, možná i třem významům. Ten první není tak vulgární - je to rekapitulace života v jeho hodně druhé polovině, kdy si člověk může myslet, že mezi dvěma půlkami již byl, ale srdnatě v té cestě pokračuje. Ale hrdina, lehce ješitný muž, píšící na zakázku verše na smuteční parte, se ohlíží i za jinými věcmi - respektive děvčaty; dcery mu pomalu stárnou a odcházejí, manželka schází a on nejčastěji stojí na svém stálém stanovišti u kuchyňského okna a přemítá, co všechno prošvihnul a na co by se tak ještě mohl těšit. Není to stařec, vymýšlí lumpačinky a darebáčkoviny, rád mystifikuje své okolí. A tak uspořádá nejveselejší piknik na světě, na který pozve všechny postavy, které prošly během roku jeho životem: Čiperka, Jinotajka, Smuténka... dcery 01, 02 a 03... Kafkovský pocit zmaření, který se snaží přetlouci svým fanfarónstvím...

...Když mi dospělé dcery vrátily mé dva zelené kufry, abych si ze svého bytu mohl odnést pár svých drobností, byl jsem natolik konsternovaný, že jsem byl jakoby člověkem bez rukou i bez nohou a šoural jsem se s nimi neznámo kam. Hlava mi bohužel nebo bohudík ještě fungovala a tak jsem si sedl se svými dvěma "zelenáči" do protějšího non-stop baru a na hospodské účtenky začal psát příběh o tom, co naznačuje jedno italské úsloví: "Bratra i milé se varuj, jednou ti tahle cháska nažene skutečný strach..." (autor)