Jan Opolský Bücher

Sychravý chlad lámal kosti, mlha ledově máčela vlasy a lepila brvy. Z hampejsu, stojícího na konci městěčka vylévala se rudá a rozplizlá záře všemi okny. Byl to tlumený chromatický div, tato směsice mlhy a rubínového světla, tento truchlý magický výron, z nitra nevlídného stavení vypuzený.

Výbor z autorova díla (1875-1942), zahrnující pětačtyřicet básní a próz. Verše a některé básnické prózy představují symbolickou poezii s dozvuky romantických nálad a dekadentního vizionářského patosu. Verše a prózy, které prozrazují někdejšího malíře štětcem. Prózy zachycujícímaloměstská životní dramata; příběhy, jejichž postavy jsou donkichotsky tragické, vyznavači krásy a hloubky, marně bojující s větrnými mlýny.

Sbírka kratších textů, které v bohatém a košatém dekadentním stylu reflektují slávu básníků, herců a tiskařů minulosti, evokují slávu pražských paláců, krvavou historii zvráceně krutých a chlípných vladařů a panovnic a melancholický i lehkonohý půvab antických bájí.

Obsáhlý výbor z poezie a prózy Jana Opolského, pořízený Václavem Cílkem a Pavlem Kostiukem a doprovozený působivými ilustracemi malíře Vladimíra Merty, vrací do české literatury autora, jehož jméno by nemělo být zapomenuto.

Výbor z básnického díla dnes již téměř zapomenutého autora Jana Opolského obsahuje ukázky ze všech jeho sedmi sbírek veršů, které napsal a vydal v letech 1899-1936. Básník Jan Opolský se představuje jako stoupenec symbolistického proudu, do něhož vnášel melancholické tóny i temné barvy smutku s pocity bezvýchodnosti a pomíjivosti života. Tyto emoce zachycuje autor v pateticky zvoleném duchu, z něhož lze rozpoznat vliv a inspiraci barokním literárním obdobím. Opolský v básních nezapře ani určitou vizionářskou obraotvornost, kterou propojuje se zamyšlenou tváří podkrkonošké krajiny, z níž pochází. Příroda této oblasti často vytváří i pochmurné kulisy pro ztvárnění stavů společenské vykořeněnosti i pro zdůraznění tragických a baladických motivů. Opolského poezie vyniká melodikou a hudebností, přísnou prací se stavbou rýmu a konstrukcí samotného verše. Tyto znaky lze také charakterizovat jako autorovu úpornou snahu po dokonalém a vytříbeném výrazu, v němž dospěl i k natolik efektivnímu a virtuóznímu projevu, že se o něm pochvalně vyjádřil i F. X. Šalda.