Příbuzenská krev: Román z 87. revíru

Řezné rány vypadají příšerněji než střelné… I když na některé střelné taky není příjemný pohled… Rutinní dialog citově okoralých policejních vyšetřovatelů nad tělem jako by potvrzovalo jeho proměnu z živé tkáně v neživou hmotu. Tahle hmota, zkrvavená, pobodaná a pokrytá řeznými ranami, byla živá ještě před hodinou. To se jmenovala Muriel Starková a bylo jí sedmnáct roků. V téže chvíli, co se policisté nad tělem mrtvé dívky dohadují, zda byla před smrtí znásilněná, přibíhá na 87. revír jiná dívka. Je jí teprve patnáct, nevypadá o nic lépe než mrtvá, odřená, zakrvácená, ale žije. Hlásí vraždu. Obětí ke její sestřenice. Zdá se, že detektivům její svědectví o tom, jek se obě vracely ze zábavy a jak je napadl neznámý muž, pomohlo. Netrvá dlouho a domnělého pachatele mají. Jenže netrvá o nic déle a musí ho zase pustit, protože je nevinný. A tak nezbývá, než se vnořit do přediva příbuzenských vztahů, kde se vedle obou dívek nacházejí i velmi nedůvěryhodní jedinci, a litovat, že se beze stopy ztratil deník, který si oběť vedla. Až jim padne do rukou, pochopí i nejjemnější podrobnosti dívčina života. K tomu však musí nejprve dopadnout vraha… Ed McBain tak jako vždy vidí i tento zločin jako extrémní projev zcela určitého společenského klimatu, jaké nevládne v USA teprve od včerejška, klimatu, které jako virus neblaze prosáklo i do bohabojné, navenek naprosto spořádané rodiny.