List papeže Jana Pavla II. starým lidem

Já, také starý, jsem zatoužil po rozhovoru s vámi.Činím to především díkůvzdáním Bohu za dary a příležitosti, které mi až dodnes hojně udělil. Probírám v paměti jednotlivé etapy svého života, které jsou z větší části spojeny i s tímto stoletím, a vidím, jak se vynořují tváře nesčetných osob, z nichž některé jsou mi zvláště drahé: jsou to vzpomínky na běžné ale i mimořádné události, na chvíle radostné i na události poznamenané utrpením. Nade vším však vidím vztaženou prozřetelnou a milosrdnou ruku Boha Otce, který „pečuje nejlepším způsobem o všechno, co existuje“1 a vyslyší nás, „když ho prosíme o něco, co je shodné s jeho vůlí“ (1 Jan 5,14). Říkám mu se žalmistou: „Od mladosti, Bože, jsi mě vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy. Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže“ (Ž 71,17 18).