Jeho veličenstvo Blaník

Poválečný československý letecký průmysl vyvinul řadu letadel, z nichž některá už jsou skoro zapomenutá. Jsou však také typy, jimiž se naši konstruktéři natrvalo zapsali do světové letecké historie. Není jich sice zas tak mnoho jak si někdy sami sobě snažíme namlouvat, nicméně v každém případě mezi takové musíme určitě zařadit celokovový dvoumístný větroň L-13 Blaník. Vznikl tak výrobek, který znají v mnoha částech světa, aniž by mnohdy věděli, kde vůbec leží ta zemně, ve které spatřil světlo světa. Ve vzdušném prostoru více než čtyřiceti států všech kontinentů (snad mimo Arktidy) bylo a v mnoha případech stále je možné potkat tyto stále ještě elegantní kovové aparáty, jejichž údělem je učit adepty tomuto téměř nehlučnému způsobu létání. Jeho silueta na obloze je dnes už natolik typická, že jej pozná i ten největší začátečník tohoto krásného sportu. Plným právem je proto nezaměnitelná silueta Blaníku také součástí loga Aeroklubu České republiky. Zatímco jiné podobné větroně se vyráběly a vyrábějí nanejvýše v sériích v řádu stovek kusů, Blaník dosáhl počtu převyšující polovinu třetí tisícovky, a to navzdory tomu, že byl v určitém období své výroby nechtěným dítětem. Kdyby mělo být o větroni L-13 Blaník napsáno vše, museli bychom počkat, až poslední z těch bezmála tří tisíc kusů naposledy přistane a po zastavení položí konec křídla na zem. Jak to tak vypadá, museli bychom pravděpodobně na tento okamžik čekat ještě dost dlouho. Spokojme se s tím, co je známo za prvních více jak šedesát let jeho existence. Z různých důvodů nemůže kniha obsahovat nikdy vše, co by tam podle představ autora být mohlo. Přesto Albert Orlita uspořádal na stránky knihy nazvané Jeho veličenstvo Blaník nepřeberné množství faktografických údajů. To z ní právem dělá unikátní, těžko překonatelné a ucelené dílo o světově známém československém větroni.